Básně

Ukradnutý tanec

25. srpna 2016 v 14:55 | Rose Violent

Už se nebojím,
už se nebojím,
už nějak dobu,
myslím, že to ustojím,
pár věcí už jo,
i když občas plavu.

Už mi zas v hlavě mrdá,
nejsem na to hrdá,
ale co už.

Jsem já dalším zklamáním,
a ty další maketou?
Další pouto nevázané vyznáním,
jež je ruskou ruletou.

Bang, bang,
střílim slepý,
chytáš je a brousíš,
vykrystalizuje to,
snad v něco,
správně rozumně nerozumnýho.

Nepotřebuju pádný důvody,
ale pádný pocity,
pocit jako když neplavce hodí do vody,
oběť nejsem já,
jsi to ty.

Chráním tě před démony,
a vlastními problémy,
kdo tě ale uchrání přede mnou?
To nevím,
ale co vím je,
že dojdu tam,
kam mám,
ač možná cestou falešnou,
a trochu klikatou...

BLONĎATEJ SPLÍN

23. srpna 2016 v 18:35 | Rose Violent
Bojím se smrti,
indikátor, že něco je špatně,
ten pocit mý srdce škrtí,
zas ta ohraná písnička,
je mi ze sebe trapně.

Bojím se umírání,
bojím se žití,
svědomí zpytování,
lhaní do sítí
- možná -
není zbytí,
jinak to neumím,
nemám city,
a tak si je vymyslím,
dělám interview,
s tim svym svědomim,
nesnášim pravdu,
a tak si jí přilepšim,
nesnášim sebe,
tak si to neulehčim,
mrdá mi v hlavě,
a jednou se oběsim,
ignorujte varování,
je to jen v blondsvětě splín.
/jsme jenom uzlíčky,
svejch životních chyb,
a vin,
utopených do vlastních vín,
do vlastních vinných střiků,
jsme jako zubatá kolečka v hodinách,
v objetí starejch zvyků./

Hadrový srdce

26. července 2016 v 8:36 | Rose Violent
Trpíš.
Mám chuť se ti smát,
/anebo/
mám chuť v objetí utopit tvý starosti.
Mám chuť proti nám bojovat,
občas jakoby mý ego chtělo milovat,
lze-li to vůbec.

Další příběh do památníčku,
život s nádechem zvláštního humoru.
Asi stejně špatnýho,
jako je ten můj.

Cítím, co bych neměla,
možná.
Na kterou stranu?
Pod špínou a pracehm,
třeba něco,
anebo třeba,
vůbec nic.

Neulehčuju ti to,
vím.
A věř,
že ani sobě to nedělám jednoduchuý.

Ale něco se přeci jen změnilo.
Jsem víc ready na další požár.
Jednou jsem přežila rozklad.
Bude-li to třeba,
přežiju ho znova.

A slib,
že až uvidíš,
že moc trpím,
neschopna se pohnout,
kopneš mě doprdele,
až nastane správnej čas.

Co já vim,
možná vidíš dál,
možná bludy jsou pravda,
a pravda jsou bludy,
ale ne.
Bolest a strach,
jediný dvě konstantní,
pravý věci.
Nechci na to spolíhat.
Spolíhám na to,
že co mě jednou nezabilo,
mě nezabije ani podruhý.

Čest,
brouku.

ŠTĚSTÍ V PRÁŠKU

4. července 2016 v 19:18 | Rose Violent
Je šťasten ten,
kdo miluje?
Nechci odpověď,
je to jen řečnická otázka,
tak,
aby se to rýmovalo.
Neb čím to,
že občas,
čím si blíž,
tím víc se ti spojení vzdaluje,
jak moc se odtrhnout,
aby se to dál nevzdalovalo?
Instantní štěstí,
nasypej a rozmíchej v horký vodě.
Prosím, ještě pěstí,
tak jak je to v naší nepsaný dohodě.
Nekončící štěstí,
co září tak,
že v mysli nemáš nic jinýho.
Jako extáze ,
orgasmus.
Dobrej setting,
ti je v životě o hovnu.
Drogy jsou ti k hovnu.
Všechno jsou to jen srandy,
co ti nějak zkrátěj čekání na umírání.
A to doslova zkrátěj.
Vztahy rovnaj se potěšení?
To je zase dobrá mrdka.
Potěšení rovná se uspokojení!
Tak neplejtvej slovama,
dokud jsem dobře vlhká.
Naturalismus je přirozenost,
to je jasná věc,
rodíme se nazí,
a s posledním dechem,
dějou se věci,
co v reklamě na Maybeline nikdy neuvidíte.
Ztěží si je já dokážu představit.
Chci, aby se mý starosti smrskly,
na to,
jaká je nejlepší poloha,
a jak zařídit,
aby se co nejrychlejš postavil.

Peace,
vy kurvy.

TOHLE NENÍ ZAMILOVANÁ BÁSEŇ

4. července 2016 v 19:06 | Rose Violent
Já ve zpomaleným záběru,
a svět ve zrychleným.
A já jen říkám: ,,No, tak jo."
Není čas na přemýšlení ,
nechci ho,
nechte si ho.
Dejte mi další věc,
jež můžu zkoušet,
a níž se můžu ničit .
Něco,
z čeho budu křičet.
Něco,
z čeho budu brečet .
Něco,
z čeho budu zvracet,
a čeho budu litovat
(haha)
a za co se budu stydět.
Všichni jsou špíny,
a aby se očistili,
hází okolo sebe trochu,
z jejich vlastní hromádky hoven.
Není to ono,
a ani nikdy nebude,
očekávání v šukání neutopíš,
ani v ničem jiným.
Vypni hlavu ,
vždyť už jsi stejně vypnutá.
Děsí mě čím dál míň věcí,
a to je trochu děsivý.
A občas říkám si,
že moje šance na přežití,
jsou značně mizivý.
Občas říkám si,
že prázdno a zmatek,
ze mě nikdo a nic nevybuší,
a za svý štěstí si můžem každej sám,
hah, no kdo by to byl tušil...

Cukrová vata

1. července 2016 v 7:00 | Rose Violent
Film o cukrový vatě,
pokračování po reklamě,
občas mě bolí zuby,
a občas zase hlava,
jsem omámená zvukem dobrý hudby,
omámená, i když zrovna střízlivá.

Film o cukrový vatě,
co chutná tak dobře,
ale může způsobit spousty kazů.
Tahle cukrová vata,
je růžová a lepkavá,
těžko se odlepuje,
kocentrace cukru,
a pofidérního barviva,
je hustější než koncentrace soudů,
na týhle planetě.

Ta cukrová vata,
mění se v balónek.
Chytnu se ho,
letím v tom parným dni,
zchladit se do nebe,
jako medvídek Pú.

Solidní hubolep,
rezignuju na opovrhování,
který akorát vede k pokrytectví,
co jenom dál dokazuje,
že asi nejsem úplně nadčlověk.

Strachy za všechny prachy

29. června 2016 v 23:38 | Rose Violent

Jsi kamarád,
vážně.
Cítím tu příjemnou,
formální přízeň.

A pak,
chtěla bych vzít tvý starosti,
co dělaj ti těžkou hlavu,
a zahodit je,
a přitom bys mi ležel na prsou,
a já,
hrála bych si s tvými vlasy.

Jsi kamarád,
no vážně,
nelíbí se mi kluci jako ty,
touhy malý holčičky.

A pak,
chtěla bych,
schoulit se k tobě.
Tak,
abys mě mohl líbat na čelo,
a já pocítila,
tu sílu,
v momentě naprosté bezbrannosti.

Jsi kamarád,
věř mi,
pochybnosti na důkaz,
že tohle nebude fungovat.

A pak,
mrdáš mě jako nadrženou fenu,
a já chci přidat.
Je dovoleno vše,
co si dokážeš dovolit,
a nikdy se nesmíš omlouvat,
ani se ptát, jestli to bolelo.
Ale promiň,
ty jsi tu ten, co rozhoduje.

Jsi kamarád,
věř mi, fakt!
A nenech mě cítit tvojí slabost.
Občas se díky ní rozteču,
ale slabosti se bojím.
Je to svým způsobem zodpovědnost.
Ano, občas se rozteču,
ale slabost a zodpovědnost jsou věci,

kvůli kterým uteču.

Stojatý život hadrové panenky

29. června 2016 v 12:53 | Rose Violent
Žíly z nití,
hroší kůže,
sklenice místo srdce,
hadrové ruce vlající ve větru.

Pohladíš jí,
hrubá kůže, jako kočičí jazyk.
Ublížíš jí,
slyšíš jenom praskání skla.

"Dnes je další nový den..."
vydechne.
Slunce daleko,
jako její ambice,
rozmazané v marihuanovém oparu,
v makeupu ze včerejší noci,
vstává,
levou nohou.
Není to nic negativního,
celý její život,
v tom opačném směru,
protiproud na znak,
že není nic víc,
než další kámen,
stojící v tekoucí řece,
další kámen,
co chce být drahokamem,
a jediné,
co plyne,
je řeka okolo,
divoká voda,
zbytečný kámen.
girl, life, and haleb image

Never let you go

13. června 2016 v 22:08 | Rose Violent
Nebezepečí v bezpečí,
utíkat do zajetí,
dokud nás nevymění,
za jiné svůdné umění.
Dokud múza neuletí,
a pocity nepadnou do popela,
chci být jako ty děti,
a pak dělat to na střeše kostela.
Další dlouhovlasé bláznovství,
snad se to nikdy nezmění,
v skrytu tvé duše tkví bohatství,
nenech si jej vzít,
i když stejně, za jinou múzu tě vymění.

Bolest a ztracená hlava

13. června 2016 v 14:16 | Rose Violent

Láska obešla mne,
zbyla jen touha po bezmoci,
tak hmatatelná,
že mne z ní mrazí,
a to je dobře.

Něco, co lze procítit,
bez pocitu viny a výčitek svědomí.
Kompenzace vlastní nedůvěry?
Cenzurovaných myšlenek?
Bolest jako geniální vynález,
pro vyjádření náklonosti,
a regulace špatných pocitů.

Objetí a škrcení,
věci na stejné úrovni,
jako je představení s podáním ruky.

Utéct daleko,
tam,
kde ráj nekončí bolestí,
ale pokračuje něčím rozumným,
jako je třeba,
láska,
bláznovství z ní,
a další věci,
co už dávno neznám.

Ztrácím hlavu, ztrácím hlavu, ztrácím hlavu.
Nechci stíhat chápat,
dříve či později, budeš dalším cizincem ztraceným v davu,
nechci mít zodpovědnost.
Proto dychtím po tom,
navždy předstírat, že mám v čem tápat.

 
 

Reklama