Září 2016

Postbreakup update no.1

12. září 2016 v 17:03 | Rose Violent |  Deníček
Jedničky. Zase samý jedničky. Možná existuje osud. A možná ho výrazně popostrkujeme směrem, kterým proudí naše myšlenky. Asi víc věřím na osud. Věřím na nevzpírání se. Čím více něčemu vzdorujeme, tím déle to přetrvává. Jsme tak zanícení problémem, že i když stojíme přede dveřmi, nevidíme je, nestiskneme kliku a neuděláme první krok vpřed. Jsme na sebe buď moc přísní anebo moc měcí a náš život nefunguje. Začínám cítit tu dospělost ve mně. Ne, nemyslím si, že když mi je 19 a můj mentální věk se pohybuje někde mezi 14-15 lety, že se skutečně mohu považovat za dospělou ženu. Jsem slečna (hahaha), co začíná dospívat. Cítím to. Cítím to na tom, že už se sebou nechci nechat jednat jako s póvlem. Že se odmítám neustále stylizovat do něčeho, čím nejsem. Odmítám být nešťastná. Odmítám si odpírat věci, na které mám právo. Odmítám se cítit provinile kvůli tomu, co cítím a kým jsem. Když mě raní slova cizích lidí, neviním je, za to co řekli. Ale viním tak maximálně sebe za to, že se nechávám takovými zbytečnostmi rozhodit. Hledám, proč tomu tak je. Chci, abych na prvním místě samu pro sebe byla já a to především, co se týče přesvědčení i postoji, které by měly zůstat neměnné nehledě na okolnosti, čas ani nic podobného.

Podařilo se mi samu sebe zklamat. Znova. A znova v podstatě tím samým. Myslím, že to mám po mámě. Neschopnost odejít. Neschopnost odmítnout něco, co mi brání ve štěstí. Jsem ale pyšná, že tentokrát to přišlo dřív (i když dřív přišly i problémy). Můžu ho konejšit faktem, že to nikdy nedošlo tam, kam poprvé. Na takovej level zoufalství jsme se nedostali.

Královna absurdit a dramat. Královna sebeklamu, která pak klame ostatní. Neříkám, že mě to neděsí. Neříkám, že mě to nesere. Snad mě to občas, alespoň ze začátku trochu mrzelo. Upřímně si myslím, že jediný definitivní lék na tohle je skutečná láska. Možná ne osudová, ale autentická. Taková, o které nebude pochyb. Vím, že jsem stále člověkem, co ve svých pocitech potřebuje intenzitu. Nedostává se mi jí už sakra dlouho. Ale můžu si za to sama. Dělám kompromisy. A v lásce se kompromisy nedělají. Kompromisy se mohou dělat ve vztahu, když už milujete, ale ne když byste se potencionálně mohli zamilovat. Nope. Láska buď je, anebo není. A i když nikdy neříkej nikdy ani navždy a i když sliby nesnášim, ráda bych se něčeho vzdala. Vzdávám se pseudo pocitů. Vzdávám se kompromisů v potencionálních láskách a víry, že ono to nějak půjde, že počkám až se zamiluju. Vzdávám se trápení kvůli druhým. Vzdávám se lidí, co i přes to že mohou tvrdit že mě mají rádi (narozdíl od mého vztahu k nim), toho pro mě dělají o hodně méně. Vzdávám se předstírání pocitů sama před sebou a nasimulovávání jich. Vzdávám se bytí někde, kde nejsem šťastná. Musím, nebo bych se spíš měla naučit, dělat radikální řezy. Protože i když na změny nejsem zvyklá a i když mě asi děsí a svým způsobem je nesnášním (což mi ve finále přijde celkem lidské a přirozené), miluju novotu, nové začátky, svým způsobem miluju změny.

Pamatuju si na ty pocity, kdy jsem byla sama. Ano, je fajn vedle sebe mít někoho, kdo podpoří, podrží, nebýt na všechno sama. Ale nemám pocit, že bych vztahy udržovala kvůli strachu ze samoty. Samota je super. Potřebuju jí k životu. Mám pocit, že když jsem sama, jsem šťastná a mám sílu. Cítím, že vše je tak jak má být a jsem v klidu. Jakmile se začnu podřizovat svým pseudopocitům a vztahům, už to nejsem já, už nemám svoje touhy a potřeby, dám je někam stranou na úkor udržení něčeho co nemá cenu, možná nezklamání protějšku. Chci být sama, dokud nepřijde někdo, s kým si budu sama připadat poloviční a vedle koho si budu připadat ještě víc boží. Peace.

Třeba za pár měsíců hodím nějaký další postbreakupový update.