Červen 2016

Crystal život

30. června 2016 v 0:02 | Rose Violent
Chtěla bych říct,
že jsem houbou,
co vsákne do sebe vaše strasti.
Skutečnosti se ale mají jinak.
Jsem parazitický organismus,
co rád bere,
rád funguje,
na bázi,
přiživování se na druhých.

Chtěla bych říct,
že něco zvládám,
že dokážu se o sebe postarat.
A ty,
dáš mi facku,
políbíš mě na tvář,
vezmeš do náručí,
a od srdce se tomu zasměješ.

Nemějte strach,
mám ho i za vás,
když poslouchám Crystal Castles,
a mám pocit,
jakoby to byly hlasy z budoucnosti.

Nemůžu bez vás žít,
ale vy beze mě ano,
vy se o sebe dokážete postarat.
Jsem velkochovem,
z kterého nemáte zisk.

Ale soucítím s vámi,
s každým,
berte alespoň tohle jako polehčující okolnost,
při posledním soudu.

Je nějaký soud v zemi pokrytců poslední?

Strachy za všechny prachy

29. června 2016 v 23:38 | Rose Violent |  Básně

Jsi kamarád,
vážně.
Cítím tu příjemnou,
formální přízeň.

A pak,
chtěla bych vzít tvý starosti,
co dělaj ti těžkou hlavu,
a zahodit je,
a přitom bys mi ležel na prsou,
a já,
hrála bych si s tvými vlasy.

Jsi kamarád,
no vážně,
nelíbí se mi kluci jako ty,
touhy malý holčičky.

A pak,
chtěla bych,
schoulit se k tobě.
Tak,
abys mě mohl líbat na čelo,
a já pocítila,
tu sílu,
v momentě naprosté bezbrannosti.

Jsi kamarád,
věř mi,
pochybnosti na důkaz,
že tohle nebude fungovat.

A pak,
mrdáš mě jako nadrženou fenu,
a já chci přidat.
Je dovoleno vše,
co si dokážeš dovolit,
a nikdy se nesmíš omlouvat,
ani se ptát, jestli to bolelo.
Ale promiň,
ty jsi tu ten, co rozhoduje.

Jsi kamarád,
věř mi, fakt!
A nenech mě cítit tvojí slabost.
Občas se díky ní rozteču,
ale slabosti se bojím.
Je to svým způsobem zodpovědnost.
Ano, občas se rozteču,
ale slabost a zodpovědnost jsou věci,

kvůli kterým uteču.

Stojatý život hadrové panenky

29. června 2016 v 12:53 | Rose Violent |  Básně
Žíly z nití,
hroší kůže,
sklenice místo srdce,
hadrové ruce vlající ve větru.

Pohladíš jí,
hrubá kůže, jako kočičí jazyk.
Ublížíš jí,
slyšíš jenom praskání skla.

"Dnes je další nový den..."
vydechne.
Slunce daleko,
jako její ambice,
rozmazané v marihuanovém oparu,
v makeupu ze včerejší noci,
vstává,
levou nohou.
Není to nic negativního,
celý její život,
v tom opačném směru,
protiproud na znak,
že není nic víc,
než další kámen,
stojící v tekoucí řece,
další kámen,
co chce být drahokamem,
a jediné,
co plyne,
je řeka okolo,
divoká voda,
zbytečný kámen.
girl, life, and haleb image

Dokonale nedokonalí

14. června 2016 v 0:57 | Rose Violent |  Deníček
Dokonalost. Co to znamená? Toužím po dokonalosti u sebe. Toužím po dokonalosti v nehmatatelných věcech. Chtěla bych být takřka dokonale krásná, chytrá, vtipná, mít dokonalou práci nebo minimálně být v životě tam, kde budu dokonale šťastná. Do teď mám problém pochopit jednu věc. Pokud někdo znáte odpověď, směle do ní! Nepotřebujeme k sobě dokonalou osobu, alespoň to říkají. Co znamená dokonalá? Protože pro mě to znamená, že bude nedokonalá přesně v těch věcech, co potřebuju. Aby ta osoba měla stejně debilní vlastnosti jako já. Nepotřebuju, aby vztah byl fér. Potřebuju, aby byl správně harmonicky neharmonickej. Nechi klid. Chci bugr. Ale i klid, když bude na místě. Nepotřeubju, aby to bylo vždycky fér, ale aby to nikdy nebyl ten nepříjemnej nefér pocit. Abych se cítila dokonale. Dokonale zamilovaná, šťastná... Abych zas získala ten pocit, díky kterýmu by ta část mě, co umřela, začala znovu žít... A můj život zas začal bejt samý sluníčko... Tak já jdu zase o dům dál, brečet u svejch večerních pocitovejch výblitek je asi až moc sentimentální, navíc mě tu sere ta obří můra, co mi tu lítá pokojem. Jdu proti sobě. Proti svýmu blití pocitů na veřejnosti. Proti svýmu govegan přesvědčení. Jdu proti spoustě zbytečnejm věcem. Nebo...?


Never let you go

13. června 2016 v 22:08 | Rose Violent |  Básně
Nebezepečí v bezpečí,
utíkat do zajetí,
dokud nás nevymění,
za jiné svůdné umění.
Dokud múza neuletí,
a pocity nepadnou do popela,
chci být jako ty děti,
a pak dělat to na střeše kostela.
Další dlouhovlasé bláznovství,
snad se to nikdy nezmění,
v skrytu tvé duše tkví bohatství,
nenech si jej vzít,
i když stejně, za jinou múzu tě vymění.

Bolest a ztracená hlava

13. června 2016 v 14:16 | Rose Violent |  Básně

Láska obešla mne,
zbyla jen touha po bezmoci,
tak hmatatelná,
že mne z ní mrazí,
a to je dobře.

Něco, co lze procítit,
bez pocitu viny a výčitek svědomí.
Kompenzace vlastní nedůvěry?
Cenzurovaných myšlenek?
Bolest jako geniální vynález,
pro vyjádření náklonosti,
a regulace špatných pocitů.

Objetí a škrcení,
věci na stejné úrovni,
jako je představení s podáním ruky.

Utéct daleko,
tam,
kde ráj nekončí bolestí,
ale pokračuje něčím rozumným,
jako je třeba,
láska,
bláznovství z ní,
a další věci,
co už dávno neznám.

Ztrácím hlavu, ztrácím hlavu, ztrácím hlavu.
Nechci stíhat chápat,
dříve či později, budeš dalším cizincem ztraceným v davu,
nechci mít zodpovědnost.
Proto dychtím po tom,
navždy předstírat, že mám v čem tápat.


Děti noci

11. června 2016 v 19:59 | Rose Violent |  Básně

Vnitřní crash,
Už nikdy jako dřív.
Koukej, kudy jdeš,
než tvoje cesta stihne tě pohltit.

Sbírám kousky ze země,
ještě to chvíli potrvá.
Užijte si rozumu beze mě,
chci být tím,
kdo ve svým neverlandu setrvá,
a bude mu propadat,
čím dál tím víc.

Je těžký na vratkou plochu vkročit,
a ještě těžší z ní vystoupit,
je těžký činit a nikdy se pak neotočit,
těžký se v tomhle světě nesnažit zalíbit.

Ale když přejdou tě všechny,
prostoduchý ambice,
a zaposloucháš se do přítomnosti,
zjistíš že to není tak špatný,
být blázenm,
a ne sám
- to se mi na tom líbí nejvíce,
to je lék,
když ztrácíš se ve vlastní existenci.

Dívky, jež vyžívají se v bezmoci,
a chlapci, co topí zármutky v neřestech,
tak daly by se shrnout děti noci,
co neví, co se sebou,
a tak svý nebytí topěj v blbostech.


Komu se nelení, tomu se zelení

11. června 2016 v 15:32 | Rose Violent |  Básně

Roztříštěná hlava,
další chyby jako záplatou na fatální zlozvyky.
Komu se nelení,
znáte to,
hledám v zeleni,
další prázdno,
co může být zapomenuto.

Starý dobrý časy,
lenilo se krásně,
i bez tý zeleně,
a nebála jsem se sebe samý.
Teď trhám si vlasy,
kam jsem to došla,
že z nikdy se stalo vždycky,
a z vždycky nikdy,
a na každý tý lži,
jež jsem se bála,
našlo se ke konci kousek pravdy.

Možná jsem moc rozbitá,
ze včerejší noci,
a nebo ze života,
a už to jiný nebude.

Možná jenom otáčím se k otázkám,
abych mohla odvracet hlavu od odpovědí,
co nikomu nic nepřinesou,
v tomhle přesvědčení,
vzniká bušící srdce, chmurná nálada,
rozšířené zornice a velkých strach.

A je smutné,
že ta holčička,
co nic nechce,
a po lásce netouží,
je holčičkou,
co touží po tom,
aby někdo jí ublížil,
konečně jednou,
tak jako to zvládla ona sama,
jednou,
prožít si,
tu karmu vymodlenou,
a lásku poplivanou,
její pýchou,
trapnou pózou,
touhu,
na řetězech udrženou.

Kavárenský splíny a viny

5. června 2016 v 22:26 | Rose Violent |  Básně
Je moc chladno,
ani když se obleču, do několika vrstev,
stále to budu cítit.
Ten neidentifikovatelný chlad.

Obejmeš mě,
je to k ničemu.
Každý další bezvýznamný čin,
ve světě,
jež je divadlo,
pro sebe samou i pro ostatní.

Sex bez citů,
láska bez citů,
stesk bez citů,
mělkost protínající body mého těla.
A přes to to pořád beru vážně.

Třeba jednou,
budu skutečně lepším člověk,
tím nejlepším,
mé ego bude spokojeno.
Ale co psyché?
Umře, nebo proběhne defibrilace?
A co mě bude stát?
Bolest a trápení,
bolest a trápení,
pak na tomhle světě,
za jinou zmatenou zmrdku,
rychle mě vymění,
sklouznu se po zemi,
pod dusivou hlínu,
společně s červy a intenzivní nicotou,
předejdem dalšímu,
tak živému,
volně dýchajícímu,
nepotlačitelnému splínu.