Květen 2016

My proti světu

29. května 2016 v 11:58 | Rose Violent |  Básně
Čekám na ten vnitřní budík.
Zatím nic moc neslyším.
Kdo bude tím, kdo mě vzbudí?
Kdo vůbec si všimne, že tak dlouho spím?

Cítím mírný třas,
záchvěv zaprášené lidskosti.
Už je to tu zas,
strach, že mě z království vyhostí.

Umřeme s touhle lhostejností,
jež na nás lidi budou plivat,
až naše rakev bude klesat k zemi?
Srovnáme se sami se sebou,
srovnáme se s ostatními?
Srovnáme se s těmi sračkami všemi?
Pod tíhou těch sraček,
svět se prohýbá,
a správný člověk,
pohodlný ze svého pseudo úkrytu,
se jim úspěšně vyhýbá.

Svět versus my,
my proti světu,
my i svět - všichni jsme bezbranný,
rozlítnem se na kousíčky - v cukuletu.
Muž, co couvá utíká,
couvající žena, sbírá síly na odvetu.

Obhajoba, proč básníci nepíšou o štěstí

28. května 2016 v 17:14 | Rose Violent |  Básně

Marnotratné životy,
další prázdné sliby,
utečme od samoty,
zkusme nové chyby.

Nezáleží na čase,
ani jejich názorech,
raději jdi po hlasech,
jež nemají na světě ozvěny.

Starosti nechme na zítřek,
odložme poslední smutky,
dychtíme po nových obzorech,
než nás deifnitivně ušlapou,
a přivedou,
na cestičku již dávno připravenou.

Hry jako součást konverzace,
koho baví říkat všechno?
Dašlí ztracená generace,
nebýt pár skutečných momentů,
všechno by se ještě víc vleklo.

Všichni jsou neuvěřitelně zvědaví,
málokdo se upřímne zajímá.
Stěžujem si, že hry nás už nebaví,
duše jako jediná proměnná.


Otevřená mysl

26. května 2016 v 1:54 | Rose Violent |  Básně
V ráji, kde jsem jenom já,
je ticho,
a přitom hluk.
V ráji, kde mým milencem je samota,
konejšivé hlasy přitahují můj sluch.

Ztrácím se ve vlastních zásadách,
v obsesi je porušovat.
Mé další já visí ve hvězdách,
a já mám strach,
že ambice se změní v prach.
Proč je najednou tak obtížně se zamilovat?

Jednou, když jsem byla malá,
mí neviditelní kamarádi byli jediná jistota,
jež mi stačila,
štěstí nezištné,
okruh veřejné samoty,
blázen, jehož jsem si chtěla uschovat,
a teď jsem mizérií zmučený blázen,
jež snaží se vážnou tvář si zachovat.

Rozpláče mne rozlité mléko,
a smrt mne nechává chladnou,
ptám se sebe, co se stalo,
známe odpovědi,
přes to kroutíme hlavou,
zamotat se do vlastních lží,
lze skutečně snadno.

Nechovej se opravdově,
nikdo ti nezbyde,
není divu.
Směj se věcem,
co nejsou vtipné
Strefuj se do lidí,
ač ti nepřijde,
že je to třeba.
Honíš si fame,
která je skutečná,
asi jako tvůj chabý rozbitý soucit.

Soucítíš s bytostmi,
jež nemají ve tvém srdi místo.
A mít ve tvém srdci místo,
neznámená mít soucit,
a pozornost,
jakou by si zasloužili.

Nikdy už to nic nebude znamenat,
jsi nečitelná kvůli svojí falši,
masce, které sama nerozumíš,
nebo odmítáš rozumět.
Možná věděla jsi,
jaké to je skutečně milovat,
teď už jen rovnat se,
se svým intenzivním minulým já,
umíš se posuzovat.
Nemá to smysl,
nemá to smysl,
vdechni do toho,
co děláš opravdovost,
a možná,
začne se ti otevírat mysl.

"Trouble is her only friend."


Midnight shits you have to figure out

26. května 2016 v 1:10 | Rose Violent |  Básně
Kameny, co se po tobě hází,
oblázky, jež myslí to dobře.
Člověk, co na jistotu sází,
lže nejen smrti, ale především sobě..

Démoni, jež poukazují na největší hřích,
překonej se, ale nač tolik sebenenávisti?
Smutné, pokud plýtvání životem je to jediné, co jsi stih.
Možná máš to v sobě, ale kdo to zjistil?

Zranitelná ve svém vnitřní boji,
nezničitelná ve svém vnitřním ohni,
jsi to jen ty, kdo proti tobě zbrojí,
jen ty, kdo sluní se či shoří ve výhni.

Každá cesta má svoje benefity,
každá cesta má své oběti,
kažej je srač, co ztrácí city,
snažíc se je najít v dalším zoufalém objetí.

Minulé životy

23. května 2016 v 18:18 | Rose Violent |  Básně
Tik, tak, tik, tak,
kde je ten vlak?
Zmizel.
A ty zmizíš zrovna tak!

Příští stanice neznámo,
příští stanice peklo,
neštěstí, jež nebylo vyznáno,
v podobě slz,
po tvé tváři steklo.

Bojíš se černé díry,
přitom měl by ses bát jen hlavy vlastní,
tvé tělo pod spoustou hlíny,
dokud míjíš se s okamžikem, nemůžeš být šťastný.

Je to na tobě,
jakou reakci si vybereš.
Nadechni se,
dokud nedusí tě zem.
Silný jsi,
pokud se s životem nesereš,
a pukliny na srdci,
bereš jen jako umělecký lem.

Nechci umírat,
ale nedokážu bez vás žít
Kdo tyhle hovna má pobírat?
Běž se radši utopit.

Výkřiky do prázdna,
na důkaz přežití věty naučené,
bojíme se neznáma,
bojím se věcí, jež jsou zjevné,
a přes to nevyřčené.

Soubor nočního sentimentu

23. května 2016 v 18:00 | Rose Violent |  Básně
Maketa života
Odstranit tvé dětské strachy,
společným pláčem spláchnout žal,
tvá ruka propletájíc se mými vlasy,
kdo podlehl svým touhám, nevyhrál.

Makety dobrých večerů,
Praha, co na tebe z mraků dohlíží,
nedopusť další duševní nevěru,
jak jinak se chceš skutečnosti přiblížit?

Říkají - naučme se žít teď a tady.
Naučmě se milovat každého.
Já se však ptám - kdo dá mě dohromady?
V době, kdy každý tu hrajeme brouka mrtvého.

__________________________________________________
Večerní schovky
Chci další večery,
kdy tma město utiší,
chci další večery,
kdy jsem šťastná a nikdo mě neslyší.

Od doby,
co jsi ty,
zas někam unikám.
Nevím kam,
ani jestli mám.
Hodit řeč se svým svědomím
musíme každej sám.
Mám ráda trápení,
a proto si odříkám,
a proto taky,
znovu a zas,
k tomu, co mě ničí,
bezmyšlenkovitě utíkám.

Maniodepresivní hormony + postmenstruační syndrom

23. května 2016 v 17:34 | Rose Violent |  Deníček
Vnitřní crash. Chaos. V hlavě. V srdci. Nenapíšu nic novýho, ale dostat to ze sebe musim nebo se zbláznim. Chce se mi brečet a nevím pořádně proč. A to se mi ještě tak před hodinou chtělo štěstím skákat. A taky jsem nevěděla proč.

Nic se nevyřešilo. Kurva nic se nevyřešilo. Bude to na mě útočit znova a znova a do toho se budou nabalovat další sračky. Dochází mi některý věci. Meziřádkový pocity, nálady, statuty lidí. Chci sex. Chci cejtit opravdovost. Chci to mít v hlavě srovnaný. Já a jen já. Ale jinak. Jsem neuvěřitelnej sobec. Občas trochu mrška. Ale k čemu to všechno, když se nemám upřímně ráda? K čemu to všechno?

Mám strach z tolika věcí. Kdo ocení uzlíček pseudo pocitů? Jsem chameleon, až mi to přijde občas přijde nechutný a bezpáteřní. Je to šílený kurva. Kde jsem se to vzala. Aniž by jsem se sama sebe zeptala, jestli tam chci bejt. Nechci znova ten kolotoč. Už nikdy. Bojím se vlastní vzorců zacyklenejch v mý hlavě. Je mi tak zkurveně dobře, začínám cejtit štěstí a chce se mi brečet. Výčitky svědomí, úzkost. Jak z tohohle ven? Kudy? Jak?

Co tě nezabije, to tě zešílí.

18. května 2016 v 2:35 | Rose Violent |  Deníček
fitness, body, and abs image
Můj život by byl dobrým námětem pro bulvární články. Takový alter ego Bartošový. Minulý rok? Nejlepší vysvědčení ze třídy, celkem dříč co se posilovny týče a co hlavně - stravovací disciplína v malíku. Všem jsem jen dělala radost a sklízela obdivy. A já? Nebyla jsem šťastná. Možná jsem byla spokojená. Ale byla jsem nešťastná jako poprvé a zatím naposledy ve svém životě.

A máme tu další rok. Jeden rok a všechno je naopak. Myslím, že mám jedno z nejhorších, ne-li nejhorší vysvědčení ze třídy. Propadám. Teď už snad jen z jednoho předmětu. Za mojí absenci mi hrozí vyhazov. Jídlo mi dělá problém a o posilovně raději nemluvím. Nesklízím obdivy takřka od nikoho. Ve třídě se čím dál víc zavrtávám do své pozice třídního outsidera. Zvykla jsem si na to, že ve třídě nemám žádného "skalního" kamaráda. Na co jsem si ale nezvykla je ten pocit, že jim ležím v žaludku. Možná tomu tak bylo mnohem dřív. Ale v takové míře? Anebo mi to třeba jen nedocházelo. Cítím se slabá a s těmihle pocity ještě slabší. Třídní popichování se proměnilo ve válku, jež už je ale směřována převážně jen z jedné strany. A hranice mezi legrací a nepříjemnostmi jsou někdy velmi tenké. Ale ve finále bych neměnila s předchozími roky. Bojuju sama se sebou, to jo. Ale jinak. Pro mě přijatelnějším způsobem. Moje existence není jeden velkej kec. I když jsem od any přibrala už skoro 20 kilo. I když jsem posrala co jsem mohla. Ve finále můžu být vděčná, že okolnosti mě dokopaly k tomu udělat to, co jsem měla udělat už dávno. Vykoply mě z mýho vězení. Z mý hlavy, jež ubližovala nejen mně, ale i ostatním. Netvrdím, že teď nikomu neubližuju. A hlavně tím, co dělám nebo nedělám jdu především dost sama proti sobě. Nic to ale nemění na tom, že děkuju za to, že jsem pryč ze situace, kvůli který jsem nemohla spát. Kvůli který jsem občas nemohla vstát, protože deprese, úzkosti či jak to chcete nazvat, mi nedovolily vstát bez potoku slz. Znova a znova se srážet vlastní nevědomostí a sebeklamem. Lidi vám můžou hodně ublížit a můžete na ně ukazovat a vinit je za věci, co se ve vašem životě staly. Co je ale skutečnej průser jsou věci, co jsme dojebali sami.
quote, okay, and grunge image
Vypořádávám se s tím pořád. Nemůžu říct, že mám pocit, že žiju opravdově. Že si nic nenalhávám a nezavírám před ničím oči. Nemůžu říct, že jsem šťastná. Všechno tohle jsou moc silný tvrzení a na mě asi stále působí tíha událostí minulých. Anebo jim jen stále dávám moc prostoru. Ať je to jak chce, to, že jsem nic necítila neznamená, že jsem vyvázla bez zranění. Jsem brutálně rozbitá a bude to nejspíš ještě dost dlouho trvat, ale jednou třeba, snad... Nic jsem necítila a tohle se mě drží do teď. Chci brečet, ale nejde to. Chci, aby mě něco bolelo. Mám pocit, že z podstaty věci, by mě to asi mělo pořádně rozdrtit. Ale drtí mě jenom prázdnota. A suchý oči. Cítím, že potřebuju pozornost. Cítím, že se cítím sama. Mám pocit, že vyhledávám bolest, sebedestrukci. Cejtim se spokojená když najdu způsob, jak se zničit. Jak se dorazit. Překvapím se tím, jak s klidem beru poznámky na mojí postavu. Jak s klidem beru, kolik věcí se dosrává. A potom mě rozbije totální kravina. Je to divný. Fakticky bych se asi měla hroutit z toho, že mi hrozí, že mě vyhoděj ze školy. Že skoro nemám kamarády a moje vlastní třída mě nemůže vystát. Že doma je to na hovno. Že jsem přišla o bytost, kterou jsem nejspíš jako jedinou bytost za můj blond život alespoň na chvíli milovala. A co mě nejvíc trápí? Že nezvládám jídlo a posilovnu. To, jak vypadám. A tak vůbec.

Možná už se jen podvědomě snažím citově neangažovat do těch důležitých věcí jinak by se zbláznila. A možná už jsem se zbláznila a jsem jenom citově vyprahlá rozbitá holčička. Ale nechme to v tom pozitivním ladění. Jsem rozbitá, ale jsem na míle daleko od původu toho, co mě fatálně rozbilo. Jsem šťastná holčička, i když trochu rozbitá.



Momenty mladistvých nocí

18. května 2016 v 1:14 | Rose Violent |  Básně
Dokud světla nezhasnou,
dokud noc drží s našemi nadějemi krok,
držme se těch chvil,
jež se nesmažou,
jež přeruší další zbytečný myšlenkový tok.

Dokud poznám tě s jistotou,
ačkoli jsem jen postava v davu se svíjící,
držme se těch lidí,
co se nám do srdce zaryjou,
jejižch upřímný cit je do očí bijící.

Zatím nejsme loutkami co nežijou,
máme šanci svůj osud zvrátit,
chyťme se šancí,
než i ty, jako dobré časy, pominou,
žít dle sebe je jediným dobrým způsobem,
jak si čekání na smrt zkrátit.

Dokud v hrudi krabičky bijou,
z nadějí pletu si pavučiny,
držme se momentů,
jež nás zničí, ale nezabijou,
je horší žít s litostí,
než s pocitem viny.

Dokud jsme dětmi pro něž vlci vyjou,
dokud můžeme trochu dýchat,
držme se štěstí,
za něž se vulgární detaily skryjou,
radujme se,
dokud můžeme z vesela píchat.

Dělejme chyby s jistotou,
dokud máme co kurvit,
napáchejme hříchy,
jež se nesmyjou,
hříchy, co se vpijou,
co musíme objemout
a nejdou pustit.


Krátký výkřik do tmy o milostném idiotství

16. května 2016 v 23:19 | Rose Violent |  Můj svět

"Proč jí miluješ?"
"Protože je dokonalá. Krásná, chytrá, okouzlující, hodná, milující, společenská, žena, co má svou úroveň, své slovo a přitom by se oddala celá jen jednomu... Je to zkrátka žena, jak má být."
"Proč jí miluješ?"
"Vlastně ani nevím. Miluju jí pozorovat. Jak vypráví o věcech, co miluje. Jak se směje svým vlastním vtipům. Jak se stydí, když si vítr drze pohrává s její sukní. Miluju jí, když jsme sami a ona je ten blázen, naprosto jiná, než její sofistikované já, jež si střeží před společností."

"Proč jí miluješ?"
"Nemiluju jí. Miluju její nejlepší kamarádku. To je teprve číča. Ale nezdá se mi, že by moc jevila zájem."

"Koho miluješ?"
"Jeho. Mý kámošce přijde prý hrozně otravný. Ale nezdá se, že by o mně jevil zájem."

Tři pohledy.
První je obdiv. Obdiv je něco racionálního. Obdiv máme k někomu, o kom mluvíme pouze v superlativech. Kdo je pro nás jakýmsi idolem. Obdiv vychází z důvodů. Z nich se rodí a pokud zjistíme, že jsme se v důvodech, proč je ta či ten úžasný, trochu přepočítali, pro ně také umírá.
Druhý je láska Láska je věc, co nepřijde hned. Láska je něco, co přichází po fázi obdivu a následného smíření se s pravdou. Pokud jsme ochotni ustát tyhle dvě fáze, může přijít láska. Láska je obdiv k maličkostem a nedokonalostem. Láska je nevědění, proč vlastně milujeme. Není to nic moc racionálního.

A to třetí je ignoranství, díky němuž vám každá padne k nohám.

A čtvrtá ukázka? To je ta každá, co padá k nohám, ale nikdy skutečně milovat nebude. Buďme idioti kvůli skutečné lásce, ale nepropadejme milostnému idiotství.