Březen 2016

Jenom další zoufalec

29. března 2016 v 0:14 | Rose Violent |  Básně
Jako na běžícím páse,
běháš ustavičně a nikdy nikam nedoběhneš,
spočívá život v kráse,
křečka v kolečku, kdy běžíš a pak lehneš?

Spouty bot,
co mód "chtít víc" zadupalo,
hraješ podle not,
těch, které tohle znění nezviklalo.

Namísto běžícího pásu, můžeš utéct do světa opojení,
omámen kouřem, práškem a tekutinami,
kde žádný oblek, propisky, včerejšek ani zítřek není,
příslib zatmění je zpečetěn slzami.

A ti,
co tomu nejvíc rozumí,
zdají se být těmi,
co vůbec nic neumí,
a přitom jen nechtějí umět šlapat cesty již milionrát vyšlapané...

V momentě, kdy budou křičet, že máš se vzpamatovat,
nastává chvíle, kdy musíš být nejvíce tvrdohlavý,
stůj si za tím, co chceš dělat, kam chceš jít, do koho se zamilovat,
když je slunce v duši, víš, že je to to pravý.

A dokud bude jenom tyhle řádky psát,
a dokud bude můj život na úhledných seznamech,
jsem jen dalším zoufalcem, co chce si přát,
přidat pyln, dychytit po večerech a dychtit po ránech.

Zabij mne něžně

23. března 2016 v 22:09 | Rose Violent |  Básně
Odkryla bych démony,
jež ve mně začínají existovat,
začínají existovat -
s příchodem skutečnosti a pravdy.

Marnotratná existence,
vyveď mne z omylu,
pokud to lze,
a pokud nelze,
umřeme spolu.

Imaginární člověk,
imaginární místo v srdci,
jak objevit poklad,
když všude je to jen reklama na (sebe)klamy?

Možná mě musíš dostat na kolena,
vzrpuha, díky níž se pohnu z místa.
Ze dna na vrchol,
kam se chceš dostat z hřejivého asfaltu?
Nedohlédneš dál než tam,
kam alespoň trochu svítí slunce.
Černá propast možná patří jen vyvoleným.

Fatální chyby již v základech,
stopy těch chyb jsou v každém tvém kroku.
Klopýtáš na zemi a doufáš ve vysvobození,
utápíš se do závěje hříchů, závěje "lásky"...

Kázaní vody a pití vína,
kéž bych byla jiná.
Plývání životem,
kéž bych se zde vymanila...

Tak jiná z vnějšího pohledu,
nedohlédnete ani ke konci svitu slunce,
nejsem výš, ale vy nejste dostatečně pod kůží.

Slova špatně pochopená,
důležité věty nevyslovené,
promlčeli jsme příležitosti,
promlčeli jsme včasné odchody,
doufáme jen v další východ,
a západ slunce.

Jedinou jistotou je ten,
koho nejvíce nenávidíme -
my sami,
sebejistí ve své nejistotě.

Neumím filtrovat informace,
vjemy, cokoliv,
buď nasávám všechno,
anebo nic,
rozdrtí mne to pod tíhou vlastního zpytování.

Podívej se na mne,
vidíš snad víc jak já?
Hloupá otázka,
jak bys mohl.

Mávám okolo sebe nožem,
a přitom jen chci,
aby jej někdo vytrhl,
chytil mě,
probodl mi hruď,
a dal mi polibek ovoněný pravou lásku.

Ego vs. Duše

17. března 2016 v 14:58 | Rose Violent |  Básně
Na konci tunelu,
ta samota je dusivá,
šance rozeznat růži od plevelu,
začíná se zdát značně mizivá.

Jak máš poznat ostatní,
když sám pro sebe jsi vlastním rébusem?
Nebezpečí v pozadí,
důvěra je metaforou těla nad útesem.

Co tě ničí,
ti zároveň dává pocit žití,
co v tobě křičí,
zároveň nutí tě k mlčení.

Nevím, jestli můj život je fraška,
či život je fraškou pro všechny,
Co děsí mě víc? Samota nebo láska?
Nikdy nikdo nebude poslední.

Nemohu pro sebe najít uchopení,
ale nemohu o tom nikomu říkat,
nevím, zda jsem ve středu posměšného pochopení,
či existuje někdo s kým umím na stejné vlně dýchat.

Ale zatím je to ještě dobré -
odraz v zrcadle mě stále neděsí.
Květiny kvetou a nebe je modré,
a co duši frustruje, ego vytěsní.

Nedosažitelné na dosah

13. března 2016 v 10:36 | Rose Violent |  Básně
Ty hry mě začínají bavit,
mají nádech něčeho, po čem toužím,
jen tak se na oko snažit,
i když mám pocit, že nic z toho si nezasloužím.

Vím, že jakmile se ponořím hlouběji,
spadnu do toho a není cesty zpět,
možná ale to je to, v co vkládám naději,
že stane se pravda z těch klišoidních vět.


Vím, že musím prorazit zeď,
ale neumím při tom být opatrná,
učím se po 18 letech být tady a teď,
myslím, že ta jizva je na mne dost patrná.

A tak kráčím a lituji svého života,
jež mizí mezi prsty i přes ty otřesy zjevné,
ptám se, jestli láka mě víc psychická či fyzická nahota,
jednou snad dostanu se tam, však dnes ne.

Nepatřím nikomu,
a uráží mě braní svobody,
však ráda bych byla vězněna kvůli jednomu,
jsem bez řetězu jako ryba bez vody.

Ale utrhnout se tenkrát bylo to nejlepší rozhodnutí,
stále se toho nemůžu nabažit,
však každá zlá žena chce jednoho, co jí zkrotí,
lepší je zkoušet než se vůbec nesnažit.

Jeden den křik, facky a řetězy,
druhý den bezpečí a největší něha,
kdo má obojí, nad duševní samotou zvítězil,
a po světě hned lehčeji se mu běhá.

Třeba jednou, jednou na své tužby dosáhnu,
a nebudu si připadat malá a zbytečná,
mít všechno a nic, po ničem jiném snad neprahnu,
troska, co chce být viděna jako statečná.

Vegani jsou ku*va děsivý!

12. března 2016 v 23:39 | Rose Violent |  Můj svět
Ačkoli se sama vegankou nazývám a nic živočišného nekonzumuji, komunita veganů už mi taky začíná pěkně lézt krkem. No vážně, vtipy o veganech mi přijdou docela trefné, ovšem více vtipné než vtipy o veganech je, že tato komunita nejenom že dost často hejtí masožrouty, potažmo vegetariány a všechny ostatní zla světa, ale taky jeden druhého. "Počkej, ty sis koupila sušenky s palmáčem a chceš sí říkat vegan?" "Člověk, co sice nejí nic živočišného, ale nenosí jen fairtradové oblečení není vegan, ale debil." Spouty a jiných výroků nejsou žádným mým výmyslem, ale výčtem těch největší perel, jež mi z internetových diskusí utkvěly v paměti. Myslím, že k tomuhle názoru dost přispěla i má veganská trenérka, která vegany začíná přímo nesnášet. To, jak se mezi sebou hádají, jak na všechny nadávají. Dost často mám pocit, jakoby někteří vegani byli nadčlověci, co při porodu šli transparentem "Maso je vražda!" napřed a jejich matka nebyla celá od krve ale od svěcené vody, jež byla při porodu tak éterická jako všechny ty květinky, které vegani jedí.

Přestupné stanice

5. března 2016 v 23:04 | Rose Violent |  Básně
Co mě na tom světě těší,
a co mě trápí nejvíce,
jsou ty dlouhé cesty pěší,
a přestupné stanice...

Ohřeješ se, uvěříš jim,
spálíš se a skučíš žalem,
taháš sebou svědomí stín,
srdce není silným svalem.

Jizvy jako autogramy,
do živého památníku,
ovšem radši měl bys hlavy,
těch nevědomých nevěrníků.

Přejde žal a přejde vztek,
nahradí je zapomnění,
v soudný den ucítíš stesk,
že už ani tohle není.

Mávej,
právě ti ujíždí vlak,
dávej,
dostaneš zpět jedině pak.

Jsme hloupí,
stárneme už v mládí.
Kdo si další život koupí?
Když lidská marnivost nás stále sráží.

Věřím ve všechny nadpozemské jevy,
ale nevěřím ani jedinému slibu,
co jste mi dali.
Každý je prorokem ve chvílích něhy,
každý fantazíruje, když je v lihu,
však nikdo, když se večer vzdálí...

Nedávej sliby,
přestaň mluvit,
vryjte do mne další rýhy,
než umřu, chci něco zkusit.

Lituješ, co jsi udělela,
lituješ, co jsi neudělal,
kolik jsi toho neviděla?
Nebo spíš nechtěla vidět?

Pokud jsou zajištěné základní potřeby,
plácáme se jako ryby na suchu,
máme pocit, že máme času zásoby,
celý život v tomhle marnivém duchu.

Nesnášíme kluky a nesnáším holky,
co ukradli naší pozornost a zlomili nás,
to jsou ovšem jediné bouřlivé milníky,
než zase utišil hlavu falešné jistoty hlas.

A je zajímavé, že i přes tu pohodlnost,
do útrob citů se vrháme znovu a znovu,
opouštíme systém a odhazujem hrdost,
a nadšeně se svineme do náruče srdcebolu.

A tak nezbývá než zbavit se otazníků,
a na vlastní pěst začít hledat,
co by byl svět bez lásky a bez smilníků?
Život je balance mezi "vydžet" a "plně se oddat".

Zpověď vyduněnýho asociála

4. března 2016 v 20:56 | Rose Violent |  Deníček
Ok, prostě to ze sebe dostanu. Alespoň částečně. Je mi na hovno, dobře? Dost často. Není to takovou raritou. Vlastně se to děje klidně i několikrát týdně. Pokud se mi teď vysměje nějaký člověk, co je nešťastný už několik let, tak vám chci jen vzkázat, že je to jen a jen váš problém, stejně jako je můj problém, že jsem se svým životem nespokojená teď. Prostě jako vždy... Kolotoč špatných rozhodnutí. Neposlouchání a zastírání svejch pocitů, intuice a všech těchhle věcí okolo. Mám pocit, že lžu sama sobě. Zase. Myslím, že změnu je asi fakt vždycky potřeba provádět především zevnitř. To, že jsem rozsekla své největší neštěstí jakoby totiž ve finále do hloubky nic extra nevyřešilo. Vybudovala jsem si nejspíš zvyky, které mě mohou pronásledovat i v dalších vztazích a můžou mi ztrpčit život jako tomu už jendou bylo. Měla bych víc vystupovat z komfortní zóny. Vím, co dělat, abych měla pocit, že jednám po své vůli a správně. Vím, co je pro mě správné. Jenomže správné věci nejsou jednoduché. Bolí.

Zároveň mám ale pocit, že bych měla víc lhát. Více lhát ostatním a méně sobě. Dost mě k tomu inspirovaly rozhovory s bratrem, který narozdíl ode mě bere věci z dost racionálního hlediska. Který je super matematikem a to i v tom smyslu, že si dokáže dokonale vypočítat, co říct, aby z toho vyšel co nejvýhodněji. A nepíšu to z nějaké zášti, pomluvačně. Umí si to bezpochyby zařídit. Já jsem vlastně i skoro líná lhát. Moc to nedělám, a tak ani nevím, jestli to umím. Ano, sobě umím lhát dokonale. To je podle mě dobrý základ. Bohužel já jsem zrovna tím člověkem, kterému bych měla lhát co nejméně.
Zjišťuji, že nedostatkem kvalitních lidí trpět nepřestávám. Asi je to mnou. No z části určitě. Jenomže nějak nevím, jestli se chci změnit. Jsem kráva. Jsem afektovaná, uřvaná náladová, klasická žena, hysterka, nevyrovnaná, ... Říkám si, kdo, co za něco stojí, by o tohle stál? Ale pořád je ve mně ještě kousíšek naděje a víry, že snad je někdo, kdo tohle dokáže respektovat a možná i milovat. Protože já nemám pocit, že to jsou fatální chyby. Tohle jsem já a upřímně, ačkoli se takhle dokážu zkritizovat, necítím vůbec žádný stud či lítost nad tím, jaká jsem. Já jsem já a mám se ráda, přesně tak, jak jsem se popsala. Miluju se a příjmám, kdo jsem. A podstatný je taky to, že to bude někdo, koho dokážu a budu chtít milovat já. Nevím, kde hledat. Kde hledat spřízněnou duši? Nebo aspoň někoho, kdo by mi stál za pár strohých večerů plných (pro mě) zajímavých debat doplněné o nějakou drsnou něhu? Někdo ze školy? Tak určitě. Týpci/typky z klubů? Já nevim... Je tam někdo, kdo si nejede v párnu či nežere každej tejden koule po kilech a zároveň je pěknej, má něco v hlavě, má nějaký cíle a bude tam něco, čim mi bude imponovat? Mám teď větší šanci, když jsem abstinent, což v překladu znamená, že jsem o něco málo snesitelnější? Kdo ví. Lásku člověk nemůže honit. A vlastně ani nevím, jestli chci mluvit o klasické lásce. Vlastně spíš ne. Alespoň ze začátku o ní nestojím. Stojím o něco, co jí možná bude přesahovat. Nechci trapný rilejšnšip gólz. Nechci se proměnit v my v tom infaltinim slova smylsu, kdy se budu dušovat, že svýho miláčka nejmilovanějšího nikdy nepodvedu a navždycky ho miluju a vždycky když budu mluvit, budu mluvit o MY a ne o JÁ. Nebudu mít svobodu, budu se kát, když budu koukat po klucích a čumět jim na zadek. Budu se snažit zapřít tu nevybouřenou čtrnáctku v sobě. Chci něco zažít. Nestojím o dospělácký věci. O tyhle ne. Je asi trochu nefér si vybírat. Vlastě to asi nedává dost smysl, ale tak to vidím. Chci dospělácky pít a bohémsky žít. Chci mít dost peněz na to, abych se odprostila od rodičů a mohla mít vlastní kvartýr. Chci bejt samostatná a rozhodovat si všechno sama.