Únor 2016

Dokonalé štěstí.

17. února 2016 v 18:41 | Rose Violent |  Můj svět
sad, happy, and grunge image
Dokonalé štěstí. Dokonalé štěstí je podle mne myšlenka. Myšlenka je tvárná. Velmi tvárná narozdíl od reality. A vlastně nemluvím ani tak o realitě přítomného okamžiku, jako hlavně a především o realitě časů minulých a časů budoucích.

Když nejsme spokojeni s tím, kde teď jsme, často se k těmto utopiím upínáme. Upínáme se k myšlence na staré - ovšem značně přikrášlené, všechny nerovnostni a chyby se s časem a chabou pamětí vymývají. Anebo myslíme na budoucnost. Na to co bude. Všechno bude dokonalé. Předáváme zodpovědnost přítšímu dni, měsíci, roku a při tom ani neumíme přijmout zodpovědnost za tento den. Neumíme přijmout zodpovědnost za své činy a pocity. Všechno je těžké pro lidi, co jsou zacyklení ve svém neměnném pohodlném životě (a že je nás takových většina). Vycházíme z něčeho co nikdy neexistovalo.

Věci, jež nelze nějak prokázat mi vlastně ale připadají docela fajn. Bůh, paranormální jevy, láska, ... Můžete v Boha věřit, nikdo Vám to vzít nemůže, pokud skutečně věříte, ale jsou lidé, kteří Vaše přesvědčení nemají ve svém výběru možností. Vidí svou pravdu, někteří dokonce považují svou pravdu za jedinou a univerzální pro všechny. S paranormálními jevy je to podobné. Upřímně si myslím, že zde to dost závisí na jedinci, protože mám pocit, že někteří lidé (možná je to dáno znamením, předky, kdo ví...) jsou k takovým věcem sensitivnější než ostatní, ale to je jen má chabá doměnka. A láska... To je to nejošemětnější téma. Je to něco, co se bere v potaz více než paranormální jevy a možná i Bůh, ale u něj za to ruku do ohně nedám. Co tím chcí říct je, že můžete říkat, že milujete a přece Vám to objekt lásky nemusí věřit. Ať už z jakéhokoli důvodu. Anebo naopak to můžete tvrdit, ačkoli budete vědět, že to není pravda a přece svůj objekt o své lži přesvědčíte. Každopádně jsem odbočila. Jen jsem chtěla podotknout, že vlastně abstraktním neprůkazným věcem dost věřím a dávají mi mnohem větší smysl než třeba matika a spousty jiných logických racionálních věcí.

Ale co se týče dokonalého štěstí... Upínat se na něco, co vychází pouze z naší neschopnosti se postavit svému vlastnímu životu čelem a převzít za něj plnou odpovědnost, co absolutně nevychází z našeho momentálního vnitřního nastavení a přístupu... To je naprosto absrudní a beze smyslu. Ačkoli by se dozajista našly chvíle, kdy je trocha odprostění se od čehokoliv bez nějaké motivace potřeba, pokud se zrovna nenacházíte v krizové situaci a Vaším hlavním a jediným krizovým momentem ve Vašem životě je, že jste osobou žíjící v 21.století ve střední/vyšší vrstvě v srdci vyspělé střední Evropy, zkuste se trochu sebereflektovat.

Zkuste se pozastavit nad tím, jestli to, jak smýšlíte a co děláte, odpovídá tomu, co chcete dělat a jak chcete k věcem přistupovat v realitě přítomnosti i budoucnosti. Minulost nechme minulostí. Nostalgie je občas určitě krásná, ale nedělejme z ní svůj koníček. Umějme se zkritizovat, ale i přes to se mějme rádi. Mějme se rádi tak jako máme rádi svého nejmilovanějšího člověka v životě - ať už je to domácí mazlíček, přítel nebo rodina - co dáváme, se nám vrací. A pokud se nemáme rádi, je dost pravděpodobné, že náš život zkrátka nefunguje. Nenechme si ale svůj život nabourat kritikou či komplimenty někoho jiného. Protože pokud se náš názor na naši osobu i život odvíjí od pozitivních či kladných reakcí jiných lidí, nemáme nad sebou a svým životem plnou kontrolu. A především my jsme jediným člověkem, u kterého máme jistotu, že s námi bude až do konce... A musíme sami uznat, že kromě smrti a naší věčné společnosti v životě žádná jiná jistota nezbývá...

Takže pokud jsme ochotni odbourat svůj návyk soustředění se na nepodstatné věci a časy, co je potom dokonalým štěstím? Dokonalým štěstím je dle mého moment, kdy jsme si vědomi všech negativ a pozitiv dneška a jsme schopni dnešek procítit celou svou bytostí. Nehledě na vnější podmínky a na to, co bylo včera, ani co (možná) bude zítra.

Efektivní sráči

16. února 2016 v 0:37 | Rose Violent |  Básně
Vylézám na stupínek,
spousty zvědavých uší,
co vědí,
co přijde.
Pokyvují hlavou,
a já si připadám rozumně.
Jdeme pít,
ztrácíme zábrany,
můj proslov už je promlčený.

A další den,
filosofujeme nad kávou a čajem,
a víme,
kam směřujeme,
jako můj proslov.

A všichni to nejlíp víme,
protože nejlíp tápeme.
Nejde nám to,
a tak víme, kde je chyba.
Bystrost není efektivní,
anebo nejsme bystří,
a efektivní už vůbec ne.

Plány,
stovky papírů,
sliby,
pláč,
krev, bolest, pot,
chvíle.
Chvíle,
kdy se to mísí,
pak zase ustane..

Usedneme do křesla,
spokojeně mlaskáme pohodlím,
zapomeňme na to,
jako v ten večer.

Zacyklenost,
která se zdá tak poetická.
Zdroj všech ztracených duší,
tedy -
básníků.
Je to legrační,
směšné,
černý humor ve své nejjemnější podobě.

Nové myšlenky,
nové směry,
jsme jimi přesyceni,
a stejně víme hovno.
Nejednáme,
občas přemýšlíme,
neefektivně.

Všechno je zbytečné,
dokud se nenadechneš,
nezatemní se ti,
neprorazíš svižným tempem hlavou zeď,
a pak teprve hlavu začneš používat i jinak než jako beranidlo.

Miliony vlivů

16. února 2016 v 0:28 | Rose Violent |  Básně
Pere se to ve mně,
roztrhá mě to na kusy,
budu po něm chtít,
aby to uklidil.

Budu litovat?
Nebo najdu,
co mi chybělo?
Překvapím samu sebe,
nebo se jen napřímo pozdravím s mým podvědomím?

Poslechnu tu princeznu,
anebo padnu do náručí démonovi?
No, asi nemohu vinit ani jednoho,
ani jednoho klauna ve mně,
protože všechno jsem já,
a já jsem nic.

Ukázat na někoho prstem,
zkřiví se mi.
Budu se svíjet v křečích,
v křečích sebeklamu a sebereflexe.
A nakonec,
mlčet o vedlejších šlápotách jiných,
se zdá jako nejlepší řešení.

Jsem moc sensitivní na to abych to zvládla,
a jsem moc zkažená na to, abych dokázala sekat latinu.
Pokud mě nenávidíte a milujete zároveň,
vím,
že jste prokoukli mé pravé já .
Protože jinak to nejde.

Někdy se ztrácím,
v toku myšlenek,
a zatmění,
v toku křiku,
a chlácholení.
Plavu a unáší mě tolik proudů.
Plavu.
Plavu?
Ne,
jen se topím ve vlnách názorů a úhlů pohledu.

Poslední dobro v (mém) kraji

10. února 2016 v 20:48 | Rose Violent |  Básně
Tak nevinné věci,
jako lidská hloupost,
vedou mě do záhuby,
prosím, ať mě odvrátíš od téhle strany,
nožem.

Protože jestli mám žít mělce,
a ještě k tomu s duší,
vážící míň jako anorexie,
je to beze smyslu.

Alespoň mě trápí,
že se trápím
chytám se stébla,
ale přede mnou je pole,
a chytám se toho nejslabšího.

Chci věci,
co mi možná nejsou souzeny.
Chci věci,
co nejsou mi dovoleny.

Vidím, jak muž v kukle drásá ženu na kusy.
Jen pokrčím rameny,
a přemýšlím,
že by z toho byl dobrej horrorcorovej song.

Překvapuju samu sebe,
tak necitelná a přitom tak citlivá.
Protiklady ustupují.
Valnou většinu tvoří temno.
Upadám do ztracena,
kam možná ani ty nevidíš.

Nevíš.
Protože nikdo neví.
Ani já, ty, on,
nikdo.
Všichni jsme nikdo,
chceme být někým,
teprve, až tu nebudeme,
zjistíme průměr názorů,
kým jsme mohli být,
a možná že i byli.

Možná bychom byli,
těmi lidmi, za které nás mají,
kdybychom ale nezabili,
poslední dobro v našem kraji...


Maniodep

3. února 2016 v 23:22 | Rose Violent |  Motivation
love, couple, and boy image

grunge, pale, and fuck me image

love, fuck, and trust image

drugs, quote, and love image

love, couple, and kiss image

deep, fuck, and love image








Deník pokrytce

3. února 2016 v 22:46 | Rose Violent |  Básně
love, couple, and kiss image
Ráno, snažím se utéct,
soustředím se na vyplivnutí plic,
abych se nemusela soustředit,
a stydět se za to,
na co se soustředím.

Lituješ jen,
když nepřemýšlíš.
Tak začni trochu dýchat,
snad okysličí vzduch tvou malou mozkovnu,
a zapneš spouštěč dobrých rozhodnutí.

Možná se vše jen snažím zabalit,
do poetické pavučiny,
a jsem jenom necita bez příčin hlubokých.
Do té hloubky nehledím,
bojím se, že bych pak neměla o čem psát.

Myslím, že jste nikdy neslyšeli,
lidé mohou vidět svět rozdílně.
Rádi se bavíte na účet ostatních,
ale nezvládáte zpracovat nevinnou pomstu.

Pokrytci všude,
jsem jejich královna?
Snad něco, v čem jsem na první příčce.

Celý svět by ztichl,
kdyby lidé říkali jen to, co vědí,
kdyby obviňovali jen tehdy,
když oni sami nejsou vinni.

Jenomže my se potřebjeme bavit.
Spolu, avšak především o druhých,
a tak říkáme sračky,
a obviňujeme z vraždy,
a přitom za zády máme nůž.

Dychtíme po lásce,
a potom si ubližujeme,
více či méně vědomě.
Ptáme se,
proč nás nikdo nemilue?
Ale máme nula odpovědí,
proč bychom se sami milovat měli,
a máme milion důvodů,
proč se nenávidět.

Rozbít zrcadlo by nepomohlo,
možná jen, kdyby nás pořezalo,
cítili bychom tak,
teplo krve,
čili domova.

Nepromeškej příležitost,
ale nesmíš ji dohonit,
nikdy nebudeš první,
takhle vždycky budeš poražený,
za čím se honíš,
nechytíš,
čemu se bráníš,
chytí tebe...

Každý chceme

1. února 2016 v 1:09 | Rose Violent |  Básně
Všichni chceme poznat toho,
kdo řekne nevyřčené,
námi i druhými opomínané.

Všichni cheme někoho,
kdo plně se nám podá,
duši svou oddá,
a zároveň zkrotí nás.

Všichni chceme být celiství,
nejsme ani čtvrtinoví,
žijeme na půl,
nejprve zrak obraťme k sobě.

A pak,
ať to dopadne všelijak,
přijde.
Zabouchne za sebou,
při vstupu?
Či odchodu?
Obojím?
Já se tě nebojím,
lásko,
mám strach,
z tolika věcí....

Čekáme na někoho,
kdo plně nás pojme.
a bude dělat bláznivé věci.
Vlastní realita,
o dvou lidech,
vynmykající se času,
i prostoru.

Sbohem,
už zase jde.
Stach,
pud sebezáchovy.

Maska,
se kterou se tato báseň neslučuje.