Leden 2016

Ta nejlepší z nejhorších

24. ledna 2016 v 0:34 | Rose Violent |  Deníček
love, couple, and boy image
Na sumarizaci minulého roku je asi trochu pozdě. Ale to, že u mě probíhá nějaká změna pociťuji znovu a stále. A jsem spokojená. I když nejsem, ale jsem. A začínám být šťastná. Trvalo to, ale dočkala jsem se.

Asi něco bude na tom, že když člověk jde po špatné cestě, může jít seberychleji a snažit se jak chce, ale nikam to moc nepovede. A stačí svou cestu začít směřovat tím správným směrem a bum - najednou je to ono a věci se opět dostanou do pohybu. A tak tomu bylo i u mě. Spousty starostí pominulo. I když se samozřejmě vytvořily nové a rozhodně ještě vytvoří a mnohem větší. A i když možná budu hudrovat a nenávidět svůj život jako tomu bylo ještě pár měsíců zpět, dobré i špatné zároveň je na životě to, že nic není nastálo, ani trable, ani štěstí. A tak, ačkoli se cítíme na nic a vážně dlouho, je jasné, že se to změní. Nevíme jak a nevíme který náš den je tím posledním. A možná se nedožijeme další změny. Ale jak víme, že smrt není pozitivní změnou? Vůbec nemám nějak sebevražedné myšlenky, to ne, tohle myslím z čistě jako filosofického hlediska. Smrt je něco neznámého a neprozkoumaného, to je důvodem, proč se jí bojíme. Samozřejmě, že třeba u lidí jako jsem já je tam ještě ten strach z nicoty, že nebude nic, což je děsivé. Jenže nesmrtelnost je svým způsobem taky děsivá. Ale dost o smrti, tohle měl být pozitivní článek.

Drahý budoucí.... aneb jedna sentimentální sračka

19. ledna 2016 v 21:16 | Rose Violent |  Básně
Jsi tu,
teď a zítra,
cítím se v bezpečí,
doma, v tvých peřinách,
pusa na čelo,
je víc vzrušující než noc plná vzruchu.

Tak to chci,
tak to mám ráda,
miluju tě,
utrpení a slast,
ztraceni a nalezeni,
všechno v jedné duši,
ve dvou tělech,
spojí se a exploduje,
v rozkoš hodnou bohů.

Budu ti říkat pane,
a ty - má paní,
princezna všech kurev,
princezna všech trosek,
princezna z porcelánu,
co unáší tě,
na vlně svých schzofrenních stavů.

Propletená těla,
nevyrovnají se,
symbióze duší,
co šeptají tak lehce,
jako když letní vánek k večeru,
rozhýbe záclony podle svého uvážení.

Vidíš ty strany,
o kterých já sama vím.
Vidíš je,
a všem bys dal pusu na čelo.
Ochranitelská ruka,
duše, kterou mohu zranit,
ale neudělala bych to,
ani kdyby mne píchalo tísice jehel.

Čistý cit,
jakoby země neexistovala.
Pochybnosti se rozplynuli s prvním očním kontaktem,
a já nemám slov, protože mluvit nemusím.

Odjeďme daleko,
užívejme starosti všedních dní,
starosti sladkobolného citu,
opusťme hodnoty,
jež byly nám přiřčeny,
a my se jich zříkáme na úkor lásky.

Něžné dotyky,
střežíš svůj poklad,
něžné násilí,
zkrocuješ svou děvku.

Dvě strany,
dvě tváře,
když obrousíš hrany,
vidíš ďábla, uprostřed svatozáře.

Znič, co tě ničí

19. ledna 2016 v 20:33 | Rose Violent |  Deníček
Tenhle článek by se takřka hodil k tématu týdne, ale vzhledem k tomu, že je to spíš k tématu mého momentálního života, nebudu si na tom nahrabávat návštěvnost.

Největší chyba je myslím zkalmat sám sebe. Alespoň já to tak mám. Největší chyba je jít proti sobě, svým pocitům, morálce. Sám si nalhávat příběh, co nemá s realitou co dělat. Jsem žena. Nebo možná spíš dívka. Nikdy nebudu s ničím spokojena. Když jsem byla na pokraji anorexie, věnovala jsem se jen jídlu, cvičení a postavě, byla jsem nešťastná. Věčně vynervovaná, klepajíc se na cheat day. Můj sociální život stál za prd. Dnes je to se společností o něco lepší, ale zoufale zaostává zbytek. Na můj vkus málo myslím sama na sebe a ještě k tomu si neustále vyčítám, jaký jsem sobec. Nevím, kde je pravda ve spoustě věcech. Vyřešila jsem pár otázek z minulosti, ale vyrojili se další z přítomnosti. A nové z minulosti mi poskytly kopanec do zadku. Ty zapomenuté, co jsou ovšem oproti těm vyřešeným nic, se znovu objevily. Pochybnosti, co mě užírají a přístup, co mě ničí. Žiju z momentálních pocitů, dojmů a potěšení namísto následování toho, co skutečně chci. Vždycky dělám špatné rozhodnutí. Beru zřetel na nepodstatné věci či na věci co mě brzdí a opouštím od důležitostí. Všechno je špatně. Chce se mi brečet. Nic mi není tak jedno, jak by se mohlo zdát. A zároveň mi je všechno tak děsivě jedno, že nevím, kdo by musel přijít, aby se moje necitelnost změnila. Transformovávám se v někoho, kým asi nechci být. Ani můj papír na nástěnce, co mi měl udělat jasno, mi v tomhle asi neudal jasný směr. Zapomínám zaslepená kouzlem okamžiku, vlastní pýchou a egem, věcmi tak stupidními. Nejsem chodící paradox, ale chodící absurdita. Chci toho tolik. Tak moc, že nedělám nic. A jen ležím a cítím se špatně. A dělám věci, co se příčí mým cílům. A nemám být na co pyšná. Vím, v jakých momentech jsem klidná a pyšná a spokojená sama se sebou. Ale něco stojí. Čas, bolest, trpělivost, snahu, vůli.... Slova, kterým se zatím úspěšně vyhýbám obloukem. Mrzí mě věci, které nikdy nemohu přiznat, že mě mrzí. Vím, co jsem. Vím jak jsem přišerná ve spoustě věcech, že všechny seru a vytáčím. A baví mě to a mrzí mě to. A mrzí mě, co lidi říkají a jak se chovají. Ale ne, je to jen velká lež a nedostatek sebeúcty. Nevážím si sama sebe natolik, aby mi to bylo tak moc upřímně jedno.

Tolik věcí je lepších. Rozluštila jsem hádanku, co mě soužila a ničila mi život. Jsem za to tak strašně ráda. Jsem šťastná za tolik věcí. A tolik věcí mě mrzí a tolik věcí je špatně a o tolika věcech pramálo vím. Jsem spokojená. Víc než jsem kdy byla za poslední roky. Ale jsem taky před cestou. Stojím na místě a železná košile zadržuje můj krok vpřed. Všechny mé neřesti jej zadržují. A já jsem nešťastná, ale chvilkově uspokojena. Přitom to není to, co chci. Až zítra nefunguje. Nefungunjí sliby. Jsou věci, o kterých se nesmí přemýšlet. A o těch přemýšlím nejvíc. A věci, nad kterými by se stálo zamyslet... o těch přemýšlím nejmíň.

Všechna ta bolest mi pomohla definovat moje určité preference, touhy, cíle, vize a sny. Jenomže jsem zapomněla na vlastní zapojení do děje. Zapomněla jsem na všechna přesvědčení a poučky. Zapomněla jsem, že tahle tlustá, zlá, znuděná a otravná mrcha bez ambicí není to, kým chci být. Nemůžu přitáhnout ty spárvné lidi... A možná si ty dobré ani udržet. A vlastně ani ne tak proto, že jsem tlustá, zlá, znuděná a otravná mrcha bez ambicí... Nedostatek sebelásky je tím důvodem.

Další nový den plný nevyužitých příležitostí

14. ledna 2016 v 0:03 | Rose Violent |  Básně
Navždy, jen my, spolu,
zítřek je tím zářivým dnem,
sami i ve dvou,
stále ty planné sliby,
které zaniknou s dalším ránem.

V očích máme všechno,
co potřebujeme vědět.
Jeden pohled do zrcadla,
víme - tedy, věděli bychom.
Je tu ale strach,
pochybnosti a jiné emoce,
co hyzdí náš životopis.

Jak tomu rozumět?
Na pochopení asi mám dost času,
a také oči nekončící slepoty a naivity.
Jedna troska co se make-upem,
a hravou pózou,
snaží všechny přesvědčit o své vnitřní jistotě.

Bojím se,
mám strach,
nevím, kde je pravda.
Doufala jsem
že tyhle pociti zmizí,
se všemi těmi věcmi,
co zkazili mi život.

Je další nový den,
ráno plné slibů,
a ty jsi polapen,
do svého mrtvolného klidu.

Nejhorší není negace,
bolest, nenávist a trápení,
ale pasivita a lhostejnost.
Jsi ztracen,
ztracen a probodnut.
Zatracen všemi ranami,
které už nezvrátíš,
a tvůj život je jimi navždy poznamenán.

Další nový den,
nová příležitost,
meškáš svůj vlak.
A ten každý nový den,
můžeš ho dohnat,
anebo ho nechat s ostatními,
v kolonce "nevyužité příležitosti"

Inzerát na bolest

7. ledna 2016 v 0:26 | Rose Violent |  Deníček
Prostě to nefunguje. Nic. Neumíme doopravdy milovat sebe, natož někoho jiného. Ale nevím, jestli je láska pomíjivá. Možná její směšné imitace. Ubližujeme. Je nám ubližováno. Když ubližujeme, prostě to tak cítíme, druhý byl špatný, nešlo to. Když je ubližováno nám, všichni se proti nám spikli, kluci jsou zmrdi, holky děvky a mi to akorát odsereme. S časem či trochou nadhledu si ale uvědomíme, že pokud nás někdo vykopl ze své života, tak jsme tam asi neměli co dělat, stejně tak jako člověk, kterého jsme vykopli my. Je to prostě tak. A plácáme se životem. Je to silně zakořeněno ve společnosti. Možná nic není nemožné, ale nemožné věci jsou zatraceně těžké. Děláme věci, které nám jsou k ničemu, otáčíme se za lidm, kteří nám ubližují. Někdy se pozastavuji nad tím, proč tomu tak je. Mám teorii. Naděje. Možná jste čekali něco převratného, přelomového, něco co nezní jako obrovské klišé. No, omlouvám se. Člověk, který se trápí, mluvím teď asi spíš o rovině mezilidských vztahů, se upíná na něco neexistujícího. Na představu, že bude líp, že nás jednou ten člověk začne milovat, přestane využívat, začneme milovat my, přestaneme jej využívat, všechno bude dobré. Nežijeme v přítomnosti. To není moc dobré a zdravé. Ale nežijeme ani v momentální realitě, což může působit značně stylově. Uklidní nás to, necháme popustit uzdu naší fantazie, vytvoříme si v srdci malé štěstí, na které nemají nynější podmínky vliv, protože se jedná o dva odlišné časy. Upnout se k naději... Je na tom něco romantického, poetického. A nechci říkat, že to nemůže vyjít, jenomže často je to akorát malý pokojík v naší hlavě, který nám tak trochu brání v tom se skutečně posunout. A život nám protéká mezi prsty. Stejně jako když tu teď sedím a píšu tenhle čánek, i když už si pěkně dlouho slibuji, že se naučím spát osm hodin a budu chodit spát včas. Tak jindy. To bychom nebyli typičtí lidé, kdybysme dělali věci, které jsou vážně k užitku a prospěchu. Život proplouvá mezi prsty, opravdu... A lidi a bytosti, které milujete mizí, jedná rána za druhou... Možná tam nahoře někdo čeká, až si přestanete sedět na vedení. Bojíme se dělat, co chceme, být tím, kým skutečně jsme. Nedochází nám, že z lidí, co nás nenávidí, zbude jednou jen prach stejně jako z nás a všechny naše i jejich názory budou jen prázdné výkřiky, které ve světě měli asi takový význam jako všechna ta podřadná. Potřebujeme bolest. Abysme se cítili živí. Je další poetickou vložkou v našem životě. Na bolesti je prostě něco přitažlivého. Lidé, co zraňují, přitahují více pozornosti než ranění. Pokud někomu ukážeme, že to bez něho nejde, nebudeme váženým zobžím. Protože člověk, co nemůže fungovat asi bez určitého člověka, si neváží sám sebe. A jak si jej pak mají vážit ostatní? Sebedestrukce je naším druhým jménem. Nenávidíme se, ale viníme druhé, že se k nám nechovají způsobile. Nedáváme jim důvod. Láska si rozhodně nevyžaduje důvody, milujete bezdůvodně. Ne proto, že máš objev hezké vlasy či je to největší bouchač ve městě. Jenomže aby s vámi bylo zacházeno dle vašeho gusta, musí z vás vyzařovat, že o to stojíte. A to lze dosáhnout tím, že se sami k sobě budete chovat tak, jak chcete, aby se k vám chovali ostatní.

Přecitlivělá zombie

6. ledna 2016 v 18:01 | Rose Violent |  Básně
Jedno rozhodnutí,
rozmrštilo můj život na kousky.
a já,
začala jsem se poznávat.

Plácala jsem se po rameni,
připadala si, jako bych se znovu narodila,
ale pak,
jeden kotrmelec za druhým,
posrala jsem to.

Posrala jsem to tenkrát,
zničila dva životy.
Teď už ničím jenom ten svůj,
tempem,
které nestíhám.

Ujel mi vlak.
Hledám štěstí?
Marně.
Hledám bolest?
Nikde nevidím tu,
která by se vyrovnala,
míře mého provinění.

Ztratila jsem svoje já,
ale čím jsem byla?
Snažím se definovat,
podle reakcí jiných,
podle bolesti jež mi působí,
podle toho, kolikrát se rozpadnu.
Snažím se definovat i podle světla,
co mám v duši,
a občas překřičí tmu,
dokáže překvapit.

Nevím, co hledám,
nevím, co jsem,
nevím, kde je strop,
ani, s kým jej mám najít.

Bojím se bolesti,
ale nenávidím samotu,
a všechno to,
co jsem na sebe připravila,
svými špatnými rozhodnutími.

Nikdo není vhodným adeptem,
chci si vybírat,
ale nevěřím, že někdy budu v možnosti výběru.

Miluju se,
nechápu se,
nevěřím si,
umřela jsem,
vstávám z mrtvých,
zůstali na mě,
některé z rysů,
které sedí na lidi,
co žijí,
ale umírají.

Novoroční předsevzetí

3. ledna 2016 v 22:30 | Rose Violent |  Deníček