Prosinec 2015

Epitaf a jedna povrchní pokrytecká blbá kráva

29. prosince 2015 v 0:19 | Rose Violent |  Básně

City už jsou v tahu,
až se do tebe zamiluju,
co nejvíc mi ubližuj,
abych zase začala cítit
snad to pomůže...

Za nový život,
musíme zaplatit smrtí,
za nové vzplanutí,
musí to staré vyhasnout.

Bez oběti není kořisti,
bez slz není štěstí,
protiklady se nepřitahují,
ale kráčejí spolu,
a já,
teď kráčím sama,
bez té nevinné duše.

Která mi ukázala,
co je to láska,
co je to nevinnost,
a zároveň,
co je to vyhasnutí,
a jak moc velká kráva jsem.

Umění mi ukázat tolik věcí,
bez jediného slova,
bez jediného projevu lidskosti,
která je tak hloupá,
pokrytecká,
absurdní,
a my jim házíme klacek,
a máme je na vodítku.

Mělo by to být obráceně,
možná, občas,
v něčem.
Tak by to bylo správně.
Chci dělat správné věci,
správná rozhodnutí,
špatných rozhodnutí a věcí,
už jsem přejezená.

A špatných lidí jakbysmet.
Nejsou zlí, ale nesprávní,
nesprávní pro mě.
Všechno spolu souvisí,
všechno do sebe zapadá.

A ty tu nejsi,
nikdy už tu fyzicky nebudeš...
Nevěřím na racionálno,
větší hloupost neznám,
logika nedává smysl.
Na co je mi matika,
a být rozumná,
když můžu psát básně,
co vyjádří věci,
které rovnice neumí vypočítat.

Tak prázdná a tak plná,
tak citlivá a přitom tak necitelná,
už nevím, co jsem,
už nevím, kdo jsem,
přes svoje chyby a lži,
jsem ztratila identitu,
a hledám vhodnou zbraň,
přes kterou jí v sobě zase nalézt.

Dej mi facku,
zraň mě, ubliž mi,
krev a břitva,
zbraně a láska,
nenávist a pocit samoty,
odsouzení,
vyloučení ze společnosti...
To nejpokrytečtější je tou nejsilenější zbraní.
Ale ve finále
pořád mám v sobě zbytky mrtva,
kterého se jen tak nezbavím,
bez stopy skutečného citu,
zabarveného do snahy zalíbit se,
lidem, co mi za to nestojí,
a já jim za to nestojím,
neznám svou cenu a neuvědomuji si tak cenu času,
a života,
a všeho, co s ním souvisí.

Nejsi můj kamarád,
nejsem tvá kamarádka,
jsem jen někdo, kdo ví, jak na to,
jak se tak tvářit,
dokud je všude tma,
slyšíš jen hudbu,
cítíš můj úsměv,
a to vše hasne,
s prvním paprskem slunce,
se zavřením víček,
pak už tu nebudu,
nic z toho, co jsme měli,
na chvíli,
náčrt toho,
po čem skutečně toužíme,
ale tady,
a teď,
to nikdy nenajdeme...

NIKDY, NIKDY,
NIKDY, NIKDY, NIKDY,
NIKDY, NIKDY, NIKDY, NIKDY,
NIKDY UŽ TU NEBUDEŠ...........

SBOHEM A OMLOUVÁM SE,
ŽE JSEM SE CHOVALA JAKO KRÁVA,
POZDRAVUJ TAM NAHOŘE,
A AŤ TI DAJ POŘÁDNĚ NAŽRAT.

In the end it doesn't even matter...

27. prosince 2015 v 22:48 | Rose Violent |  Básně
Chci volnost,
ale být v tvém zajetí,
mám hrdost,
ale to jedno objetí,
probudilo by ve mne zas tu něhu.

Malá a zmatená,
asi nejsem jediná, kdo to cítí,
pseudo zábavou znavená,
další vlna lítosti nad večerem se řítí.

Má ruka zaklenutá do tvojí,
o co jiného bych měla stát?
Ten, kdo miluje se nebojí,
jen toho, že ho druhý přestane mít rád.

A vím,
že je to se mnou složité.
Ctím,
když máš se mnou něco prožité,
a přes to jsi stále tu.

Jehla v kupce sena,
nedostatečné přirovnání,
jaká je živote cena,
za opravdové milování?

Malé střípky co bodají,
ale nejsou vidět.
Vyndal bys je potají,
jizvy, za které už bych se nemusela stydět.

Jenom láska,
na ničem jiném nezáleží,
vždy je to sázka,
ale risk je zisk, o to tu běží.

Spleteš se mockrát,
ač srdce se propletou,
můžeš však vyhrát,
pokud se nebojíš kráčet temnotou...

Tvor společenský

19. prosince 2015 v 12:26 | Rose Violent |  Deníček
Jsem tlustá, bez disciplíny, bez urgentních ambicí, ale jsem šťastná. Jako už dlouho ne. Posilovna i starost o jídelníček jde stranou. Neřikám, že mě to občas trochu nesere, obzvlášť to jak vypadám, ale podle mě hlavní je dělat věci tak, jak je cítíte. Což jsem nedělala velmi velmi dlouho. Teď to konečně přišlo, i když věci, po kterých prahnu se dost změnily. Najednou mi přijde vtipný vidět všechny ty párečky... Holky, co si hrajou na monogamní subinky. Rádoby poslušný kluci. Stejně tak mi přijde na hlavu bejt vyplesklej z cheat daye a mít to jako svůj největší odvaz. Být asociál jen proto, že musíte splnit týdenní dávku tréninků. K smíchu a k pláči. Netvrdím, že felit s lidma by mělo být smyslem života, ale momentálně mě to naplňuje mnohonásobně víc než fitness pozérství. I když mi moc pomohlo a do teď vím, že když trošku pořešim jídlo a cvičení, je mi líp - psychicky i fyzicky. Ale ty noci jsou to pravý pohlazení po duši. Momentálně. Kdo ví, co bude. Ale teď je mi to jedno. Nechci nic řešit, kvůli ničemu se stresovat, vázat se. Chci se bavit. Člověk by měl mít cíle a jít za nima. Ale je třeba to nějak vyrovnat, kompromis mezi disciplínou a zábavou. Alespoň tak to mám já. Je super něco dokázat, ale tučný konto, buchty na břiše ani nic jiného vás duševně nemůže na delší dobu naplnit až po okraj, vždycky by vám něco chybělo. Člověk je tvor společenský.


Bowie nakonec musí být, nic totiž tenhle článek nevystihuje lépe. Vlastně ani nevím, proč jej píšu, stačilo by sem dát Heroesy.

Emancipace

18. prosince 2015 v 1:21 | Rose Violent |  Básně
Křičíme za rovnoprávnost,
transparenty a s nimi hesla,
a potom se hádáme,
že chceme být dole.

Lovci a lovené,
proč se tak moc,
snažíme jít proti tomu, co bylo?

Byli to oni,
silní a ochranitelští.
A my,
něžné, sladké bytosti.

Jen díky protikladům,
může fungovat smybióza.
Dva stejně články,
bijou se svými energiemi,
až se od sebe odrazí.

On chce být sluha,
i já ním chci být,
a proto raději budeme sloužit samotě.

Já chci být subinka,
on dominus,
tomu říkám týmová práce!

Chceme být opečovávané jako princezny,
a ošukané jako děvky.
Chceme slyšet jasné ne,
protože nikdy nevíme co chceme.

Jsme níž,
protože tam být chceme,
a oni nás tam chtějí mít.

Tlačíme se do škatulek,
do kterých jsme ani nikdy patřit nechtěli.
Ale byli jsme hloupí,
a málo vybíraví,
a pro ticho davu,
trpíme společně,
a přes to sami.

Stará letící moucha

17. prosince 2015 v 2:10 | Rose Violent |  Básně
V tom ideálním světě,
špatně se ostří,
je tam tma.

Tma v místnosti,
v duších,
pohlcuje podvazky,
i události, které se tam staly.
A nemluví se o nich,
kdo by se za ně chtěl jít modlit?

Kurevským podpatkem uhasíš cigaretu,
zemře ta tyčinka, ale nechává po sobě zápach,
který ty tak miluješ.

Jako když ti dá facku, když tě zmlátí,
a odejde.
Díváš se na ty modřiny,
se sladkobolným pocitem.
Posel smrti, co zmizel,
jako ta vyhasínající cigareta.

Kouření škodí vám a lidem ve vašem okolí,
znám spousty Chesterfieldek a Velbloudů,
co chodí po světě,
a ministerstvo zdravotnictví na ně zapomnělo dát tuhle směšnou nálepku.

Směšný svět,
vdechujeme ubohost a vydechujeme smrt,
aneb jak popsat atmosféru,
v tom ideálním světě,
kde jsem já a všichni,
kde jsem já a nikdo,
kde jsou lidi a hmyz,
a hmyz a lidi,
a pak
obratlovci i bezobratlí,
vzplynou v jedno.

Po krytu

9. prosince 2015 v 20:53 | Rose Violent |  Básně
Špíná a prach, pod hlínou pohřbené,
nikdy nechci, abyste to věděli.
Nemůžu vám to ukázat,
superego se v oblasti ochrany stále ozývá.

,,Nech mě s mojí samotou!"
volám a při tom ti hlídám místo.
,,Kde jsem?" nemůžu se nikoho zeptat,
nikdo mi to nemůže zodpovědět, i kdyby chtěli...

Co jsme měli, co jsme ztratili?
Alespoň nějaké mantinely, od kterých se odrazit,
nevědomí, to je to, co nás zabíjí!
Vědění, ale bolí víc než smrt.

Uchyluješ se k maličkostem,
protože na velké věci nemáš energii.
A nenajdeš jí v nikom,
kdo nezná každou píď tvého těla a pár centimetrů z tvé duše.

Nečekej na nic,
v tomhle životě,
nedostaneš víc, než kam zaměříš svou pozornost,
zaměř jí na špínu a dostaneš peklo,
které nemá ale s orgiemi nic společného.

Směješ se hmyzu, bezpáteřní skrvny na tvé podrážce,
a při tom, i vosa je míň pokrytecká než ty.
Směješ se a to je vážně k smíchu,
že ani nezavadíš myšlenkou o sebereflexi.

Směje se ti ten, který má v tom praxi,
a zašpiní se, jen aby ukázal, co jsi vlastně zač.
Odsoudíš, ale koho to zajímá?
Když jsi jen další zoufalá duše, která je jako prázdná bludička.