Říjen 2015

O kráse platonických lásek a outsiderkách ve filmu

21. října 2015 v 15:54 | Rose Violent
Znáte někoho, kdo má pocit, že je hvězda z předního amerického trháku, ačkoli veškeré jeho vystupování je spíš k smíchu a trapné? Víte, jak jsou ve filmech vždycky mladé obyčejné holky outsiderky, které jsou ale lepší než všichni a nakonec si jich všimne ten největší kápo z celé školy? Zajímá mě - viděli jste někoho takového v reálu? Outsiderku, kterou někdo objevil? A máte sbou platonickou lásku?

Je to skoro dva měsíce, co jsme se s přítelem po takřka 4 letech rozešli. Od té doby mi přeběhlo hlavou spousty myšlenek, ale tohle nemá být porozchodová zpověď. Jedna mě ovšem přivedla k tomuto článku. Když jsem přestoupila v 6.třídě na novou školu, zaznamenala jsem jednoho kluka. Vždycky se mi líbili tmavovlasí, vysocí, statní kluci. Tohle byl blonďák s kudrnatými vlasy a vlastně vůbec nevypadal jako někdo, do koho bych se měla zamilovat. Ale stalo se a nepřešlo mě to snad do 7.třídy. Nikdy jsme spolu nechodili, ani si nedali pusu. Psali jsme si, nic víc. Ale dodnes na to vzpomínám s hřejivým pocitem u srdce. I když jsem ho neměla, určitým způsobem jsem překypovala štěstím. Alespoň teď si to tak pamatuji. Jednou jsme jeli s rodiči do Itálie a bylo to nádherné - jistě, Itálie je krásná, ale já si představovala, jaké by to asi bylo být takhle na dovolené s někým. A třeba právě s ním, blonďákem z naší třídy. Na mém minulém blogu je o něm spousty básniček. Zdálo se mi o něm. Ale on nic netušil, bral mě jako kamarádku. Ne, že by mi tenhle statut žádnou radost nepřidával. Ano, nebyla jsem zrovan odvařená z kolonky friend zone, na druhou stranu jsem mu byla alespoň trochu blíž. No nedopadlo to. Změnila jsem se, zapomněla jsem. Potom jsem začala chodit s přítelem a bylo to. V úplně zapomnění ale neupadl. Stále se nostalgicky otáčím za tou 6. a 7.třídou, kdy jsem z něj byla úplně hotová. A teď a vlastně i během mého vztahu s přítelem, jsem si na něj příležitostně vzpomněla. Zkrátka když se něco podělá, je tu platonická láska, která vás nikdy nezdradí. Ano, a v tom je její úskalí.

Člověk může mít všechno. No, může, ale asi je někdy dobře, že vše nedostane. Protože co bychom bez našich platonických lásek dělali? K jaké vzpomínce bychom se uchylovali, když je nám ve vztahu úzko? Platonická láska je jistotou, kterou vždy můžeme vytáhnout ze šuplíku našich vzpomínek, pousmát se a poděkovat jí, že je tu pro nás v těžkých chvílích. Ve skutečnosti jsme totiž toho člověka pravděpodobně nikdy ani pořádně nepoznali. Udělali jsme si obrázek z toho, jak se usmál, co nám jednou řekl, z nocí, kdy jsme poslouchali zamilované písničky a brečeli do polštáře. A měli pocit, že ten člověk je pro nás jako stvořený, že se někde ve vesmíru stala chyba a doufáme, že se napraví. Jenomže v tomto případě cílem není nic jiného než cesta. Možná nás prostě určitým způsobem baví rochnit se v té nenaplněné lásce. Protože nemusíme řešit běžné starosti, nevidíme stinné stránky našeho idola, nevidíme ho v potupných situacích. Je to vztah, který máme se svými představami a představy narozdíl od lidí můžeme formovat podle svého. A tak nevíme, že by to možná nefungovalo, protože náš idol je ve skutečnosti arogantní kretén, proklínáme náš současný či minulý vztah a ptáme se sami sebe, proč nemůžeme chodit s naší pravou a bezchybnou láskou. Bezchybnost neexistuje, je to abstrakce, prázdný pojem. Ano, možná bysme tvořili s dotyčným krásný pár, ale při přenesení abstrakce do reálného světa ztrácí na kouzelnosti. A možná bychom časem zjistili, že je to stejné/horší jako naše předchozí vztahy. Proto nesmutněme nad nenaplněnou lásku, protože její nenaplněnost nás možná naplňuje víc než kdyby naplněná skutečně byla. Zní to složité, ale takové zkrátka lidské vztahy jsou.

Stejné to je vlastně s čímkoli. Troufám si tvrdit, že každý se v určitém filmu najde, najde se v nepochopeném hrdinovi. Možná někteří nabydou pocitu, že jsou vlastně v něčem naprosto autentiční. Možná si dívka myslím, že je včelí královna jako Regina Georgová z Protivných sprostých holek, ale pro spousty lidí může být buď nafukovací pannou či arogantní krávou a vlastně v očích všech rozhodně není tak úžasná jako Rachel McAdams ve zpomaleném záběru, s vyduněnou hudbou, po hodinách strávených v maskérně. Stejně tak si můžeme myslet, že v posilovně vypadáme jako týpek z nového filmu Bojovník, Billy Hope, ale nejspíš jen vypadáme jako zpocená prasátka tvářící se při zvedání činek jako zaražené prdy. Motivační videa, kde ukazují, jak se člověk každý den musí snažit vystoupat výš, vypadají fakt hustě, ale skutečně jít za svým cílem často není tak husté a často si připadáme jako naprostí pitomci, trapáci a říkáme si, proč se vlastně snažíme. Stejné je to i s motivačními texty. Když slyšíme o tom, jak mistr v něčem v tom ze začátku byl největší looser, jak chtěl Emminem spáchat sebevraždu, jak Edison zkoušel milionkrát rozsvítit žárovku než se mu to povedlo, zní to, jakoby se všechny ty neúspěšné pokusy v příběhu ztratily kvůli úspěchu, který jim následoval. Ale při neúěpšných pokusech byli stejně nemožní, připadali si hloupě, byli považováni za hloupé, možná jako jsme my a my se tím necháme docela jednoduše zviklat.

Ať už jde o filmy či platonické lásky, vše je to jen vrchol ledovce. Na všem je nepochybmě něco krásného, ale vše má také větší či menší trhlinky. Proto si užívejme své platonické lásky a i když možná nebudeme vždy při běžných činnostech tak styloví jako hvězdy ve videích a filmech, nakonec můžeme dosáhnout na stejné cíle (i vyšší), akorát se na to asi budeme koukat trochu jinak, když neuvidíme tu dřinu jen z dálky a pěkně naaranžovanou.

Nepolapila mě múza, je to čůza

19. října 2015 v 22:27 | Rose Violent |  Básně
Buď a nebo,
co si vybereš?
Kdo poradí ti,
když komora je prázdná.
Volné místo,
kdo se hlásí?
Však neslíbím,
že je krásná.
Strach a touha,
bitva dvou mocností,
kdo nastolí nový světový řád?
Svět pokrytectví,
svět hloupostí,
a stejně není výhra mít upřímně rád.
A nezatracuj cíl nikoho,
protože kdo ti zaručí, že budeš někým?
A vůbec, co je ti do toho,
co člověk udělá se životem svým?
Láska je vyměněna za cinkání a lesk,
a ty se snažíš předběhnout ostatní.
A potom koupeš se v pěně luxusu,
avšak přes to cítíš stesk,
jak utěšit tě má páska výplatní?
A píšu o tom, však co z toho?
Kdo z nás se skutečně poučí?
Máme dnů málo, máme dnů mnoho,
na tobě je, jak s nimi naložíš.
A jak mám vědět, kdo jsi,
když na čele nálepka ti chybí?
Směšné odkazovat se na to,
co bylo kdysi,
když přítomnost nás s úsměvem míjí.
A nevíš hodiny a nevíš dne,
kdy přijde poslední odbíjení.
A vůbec, co vlastně víš?
Co bys zpečetil vlastní krví?
Je vůbec něco takového?
Živí a při tom mrtví,
a přitom plácám do větru,
a všechno okolo mne stále běží.
Nádech, výdech, tóny kytary,
a housle co hrají notu mému srdci,
sentiment, naivita či empatice?
Rozeznáš rozdíl či tápeš jako já?
Připadá ti mír, a hlavně poctivost jako utopie?
Či máš pocit, že ti to něco dá?
Moc, moc otázek na jednu hlavu,
i na víc hlav nejsou jednoduché,
a nestyďme se, když jsme pryč z davu,
však dav tvoří hlavy v lecčem prostoduché.
Ukažme si na viníka,
zlámejme si při tom ruce,
když budeme cítit odpor k osobní zpovědi.
Tak dlouho tu jsme,
stále jsme se nepoučil,
možná, toť základní rys našeho druhu.
Pán tvorstva je primitiv větší než spousty tvorů,
popírá své půdy a potom ukazuje na potvoru,
co kouše a šrábě a zabíjí lidi,
a potom fotí se na sítě se smrtelnou zbraní.
Jenže já nejsem ta, co měla by kázat,
já nejsem ta, co nemá ruce špinavé,
měla bych ruce si nechat svázat,
dokud mé pokrytectví nebude mizivé.


Musím psát, jinak to nejde. Jinak už se nejmenuju, tak jak se jmenuju, nejsem to já a jinak už budu mít míň haterů. Jo, to je děsivé. (co z toho ale?) Vůbec se to nerýmuje, nevím, jestli je to úvaha, báseň či počátek mé raperské kariéry, ale musím psát.

Zpověď single lady

12. října 2015 v 23:57 | Rose Violent |  Deníček
Hm, ne že bych měla vše hotovo, ale to si říkám stále - napíšu, až budu perfektní a budu mít všechno uděláno. Vzhledem k tomu, že zatím taokvý den nenastal, asi je na čase, abych tak učinila i přes svou nespokojenost sama se sebou.


Novinky?

Rozešli jsme se s Petem. Možná už jste to vytušili z posledního článku. A proč? Já si pokládám jinou otázku - proč už jsem to neudělala o pár let dříve. Vůbec tu na něj nechci házet špínu, protože já jsem byla tou zlou. Tou mrchou, která mu ublížila, zlomila ho. Ale zároveň vím, že bych lhala, kdybych řekla, že já jsem netrpěla a jen na něm parazitovala. Jeho kamarádi, kteří mě nenáviděli teď mají druhé Vánoce. Konečně! Do té doby se možná před Petem v nadávkách museli trochu krotit, ale teď už jim nic nebrání. Občas jsem si představovala, co bych jim řekla, kdyby mi vmetli do tváře, jaká jsem svině, jak jsem se k Petovi zachovala. Tak... Co na to říct? Bylo to peklo. A teď nemluvím o něm. Pro mě to bylo peklo. I když jsem byla strůjcem toho všeho, nikdy jsem si to pořádně nepřiznala ani já sama, o to víc jsem trpěla. Kdybych to alespoň dělala skutečně vědomě, nebolelo by mě to. Nechc říct, že jsem se týdny utápěla v depresích. Po rocích, kdy jsem byla totálně citově otupěla a tak nešťastná jako nikdy v životě mi smutek a bolest trval chvíli (ačkoli byli docela intenzviní), ale ve finále jsem každým dnem raději, že jsem to udělala. A ani rozchod nebyl něco, co bych plánovala dopředu a dodávala si na něj kuráž. Jednoho dne, kdy mě zase Pete něčím vytočil jsem mu to prostě napsala. A ne, nerozešli jsme se přes facebook. I jsme si volali, i jsme se sešli. Ale odobčila jsem. Chtěla jsem napsat, že i kdyby mi to do tváře vmetli, jen pokrčím rameny. I když se fyzicky nic nedělo, i když jsme se extra nehádali, ani nepodváděli, bolelo mě to. A (ne)překvapivě mě celé ty roky smutku, neštěstí a nelásky bolely mnohem víc než pár okamžiků během rozchodu a nějakou chvíli po něm. Zklamala jsem samu sebe. Já, moralistka, co vždycky chce dělat vše správně celý vztah morálně oddělala. Ublížila a zdradila člověka, který jí miloval. Prostě bych jen pokrčila rameny a asi bych se nesnažila nějak extra obhajovat. Proč taky? Já se snažila nebo jsem aspoň chtěla. Bolelo mě to a vlastně si myslím, že i když to bylo jak to bylo, ve vztahu jsem trpěla stejně, ne-li víc jako Pete. Vytrpěla jsem si dost, výčitky ze strany lidí, které v mé kůži nebyli by na mě snad už neměli mít vliv.

Momentálně jsem v nějakém rozplocení, ve vnitřní krizi. Nevím úplně, jak to popsat. 3 a půl roku jsem žila vedle někoho. Teď se učím žít sama. Spolkla jsem svojí osobnost v nějaké tendenci zachránit ten pseudo-vztah. Ztratila jsem to, co jsem byla. Málem jsem spadla do anorexie, která taktéž měla co dočinění se vztahem (ne s Petem - fakt nesvádím psychickou nemoc na někoho jiného). Snažím se najít sebe samu, možná vyštrachat určité pocity či povahové rysy z toho, kým jsem byla. Na druhou stranu jsem toho ale spousty získala. Zkušenosti, změnila jsem se, ale ne jen k horšímu. Z Peta jsem nasála spousty věcí. Jeho dobré i stinné stránky. Jsem zodpovědnější. O něco. Konečně jen nesedím doma a něco dělám. Díky tomu, co se mi stalo jsem objevila pozitivní myšlení a vše s ním spojené. Zlepšila jsem se ve škole, začala jsem chodit do posilovny, ... Co se týče "hmatatelných" věcí, jsem na sebe pyšná. Ale jako osobnost jsem trochu zanikla. Mám pocit, že mě není už tolik slyšet, že nejsem tak moc cholerická, tak moc asertivní, uhádaná, ... Určitým způsobem mě to štve. Chtěla bych v jistém smyslu některé ty vlastnosti zase mít. Možná je trochu přeformovat, ale mít je. Chci dosáhnout toho, co chci. Možná to zní divně, ale co se přání týče, nechci být konkrétní. Potřebuju o několik levelů zvýšit svoje sebevědomí. Paradoxně když jsem prakticky nic nedělala, měla jsem sebevědomí vyšší než teď. Na druhou stranu si to možná trochu zkresluji. Myslím, jaká jsem byla. Bylo mi 14, asi bych vše neměla svádět na vztahu. Začala jsem chodit na střední, uběhli skoro 4 roky, rozvedli se mi rodiče a vůbec se stalo spoust věcí a asi bych stejně trochu vykrystalizovala, i kdybych s Petem nebyla. Jen je otázka, jakým směrem. (Lepším? Horším?)