Srpen 2015

Nechuť

24. srpna 2015 v 20:19 | Rose Violent |  Deníček
Přijdu si hloupá. Všichni takoví jsme. Jsme pokrytečtí. Lžeme sami sobě i ostatním. Bojíme se, dokážeme říct, jak by měli žít ostatní, dokážeme je odsoudit, ale nedokážeme žít život svých snů. Gratuluji všem, kterým se to povedlo a myslím si, že takových lidí je opravdu málo. Z dálky to vypadá slibně. Vidíme výsledek, ale ne tu cestu, ne to, co jí předcházelo. Nevidíme tu bolest, obětování, pochyby, ... Strach. A proto nás tyhle emoce na cestě překvapí a často to nakonec vzdáme. Když se koukneme na člověka s hezkou postavou, neuvědomuejme si, kolik dřiny a odříkání ho to stálo, že je to těžší než nás v tu chvíli napdá, když vidíme úspěšného podnikatele, nevidíme to, co předcházelo jeho skvělé kariéře, když vidíme dlouholetý šťastný vztah, nevidíme, čím si ti dva museli projít, že pravděpodobně si oba vytrpěli své, že se možná navzájem zklamali, ale rozhodli se, že si vzájemně stojí za to, aby pokračovali. A proto říkáme, že bychom něco chtěli, že bychom chtělí být jako někdo, mít něco jako ostatní, jenomže nejsme ochotni obětovat to, co oni. Když víme, že musíme přinést oběti a čím větší oběti, tím lepší vítězství, nepřijde nám už cíl tak atraktivní. Ztrácíme radost a zájem, začínáme vidět překážky. A já nedokážu říct, jestli je to vážně, jestli jsme strůjcem svého štěstí, anebo jestli máme hodně věcí dáno. Náš přístup k životu, naše vztahy, to, jak budeme úspěšní. Možná to je shoda náhod. Nevím. Možná si tímhle vším protiřečím, ale jen přemýšlím v písmenech. Kolikrát jsem si řekla, že už bych mohla něco napsat, že na psaní nechci zanevřít, ale ve finále se vždy něco změnilo. Vždy se něco stalo a často se děli moc hrozné věci. Už nemůžu čekat. Ale zároveň teď nemám sílu ani chuť na to vést pozitivní kecy, být pozitivní, věiřt. Nemám zájem. Rochním se ve svojí depce a nevím, co bude dál. Nemám zájem se dál hnát. Přijdu si ubohá jako všichni. Skončím jako všichni. Vím, že slova jsou mocná, neměla bych to psát, ale už nechci lhát. Nechci. A teď se mi hlavou honí především černé myšlenky. Můžete opravdu vždycky dostat co chcete? Existuje síla myšlenky? Co já vím. Zajímavé je, že to ke mně přišlo v ten správný čas, ale ve finále jsem to vlastně neužila na to, proč jsem si tak strašně přála, aby se objevilo východisko. Asi mám dát za pravdu všem těm kecům o osudu, asi to tak mělo být a tak. Všem věcem, kterých jsem se bála a nechtěla věřit. Jenomže já jsem asi přestala věřit skoro všemu. Sobě, svým myšlenkám. Čím víc jsem se snažila být pozitivní, tím horší na to byla moje pesimistická odezva. Měla jsem zájem některým věcem věřit, ale nevěřila jsem jim doopravdy. Věřila jsem jen v pesimistické scénáře. A věřila jsem, že všechno je lepší než tohle. Možná jsem měla pravud a možná ne, uvidíme. Možná platí, že to, v co věříme se nám stane a možná se tohle nikdy nenaučím používat. Protože tohle je moc citlivé téma. Já jsem moc citlivá. Stydím se a je mi to líto... Hodně věcí je mi líto.