Únor 2015

Rok 2015?

11. února 2015 v 22:39 | Rose Violent |  Deníček
motivation | Tumblr
Po minulém článku, kde jsem zrekapitulovala rok předchozí bych ráda napsala pár řádků o nynějším roce, tedy 2015. Co bude a co doufám, že nebude?

Rok 2014 byl síla. Dost věcí mě zaskočilo a nejvíce jsem byla zaskočená sama sebou. Kolik jsem toho najednou dokázala spolknout, jak jsem se dokázala sebezapřít, co jsem vydžela, co jsem udělala... Pár let dozadu by mě tohle ani nenapadlo. Bohužel i s ostatními negativními věcmi jsme nepočítala. Ztráta lidí - ať už se jedná o zpřetrhané kontakty či úmrtí v rodině, nemoci, hádky, zklamání, stres, smutek. Přišly chvíle, kdy jsem měla chuť vrátit se k žiletce jako v mém ívl období. Nikdy jsem to ale neudělala. Čím déle od toho jsem, tím víc jsem citlivka, co se nechutných věcí a zranění týče. Takže jedna věc, proč jsem to nikdy neudělala je, že jsem na to už neměla koule. Bude to teď znít blbě, ale strašně moc věcí je o zvyku. Já se tehdy jednoho dne kousla, chtěla jsem být zajímavá a řízla do sebe. A tak jsem si na to nějak zvykla. No ale potom na to přišli rodiče, následoval psycholog a už mi to prostě moc neprocházelo, nehledě na to, že mi nejspíš i celkem pomohlo, že jsem potkala Peta. Jenomže teď už jsem si odvykla a nepřijde mi normální do sebe řezat. Navíc už to vnímám jinak. Tenkrát - alespoň ze začátku - to bylo kvůli tomu, že jsem chtěla být jiná a zajímavá. Když se podívám na to, co mě k tomu vedlo tenkrát - i když se třeba zrovna nejednalo o poutání pozornosti, ale vážně mě něco štvalo - oproti událostem, co se mi dějí teď to bylo směšné nic. Rozhodně neříkám, že mám největší problémy na světě, stále (musím zaklepat) mám docela pohodový život - obzvlášť oproti některým - ale oproti mým dilematům tak rok či dva zpět, to už je něco. A právě proto, že už to není jen sranda a puberťácká depka, jsem to neudělala. To je tím druhým důvodem. Začala jsem to vnímat tak, že když mi zůstane jizva, nezapomenu na to. Ta jizva mi vždycky bude připomínat nějakou úzkost a bolest a proč se na ní mám každý den dívat a vybavovat si, co mě dostalo na kolena? Nevím, asi to souvisí s tím, že jsem se prostě změnila celkově, ale vnímání sebepoškozování se změnilo.

O tom jsem vlastně ale původně vůbec psát nechtěla. Nevadí. Konkrétní cíle vám psát nebudu. Už jsem to tu někdy zmiňovala. Takové to plánování, kdy máte blog něco vás první den nadchne a vy hned běžíte, abyste to měli někde zapsané, jenže ono vás to za dva dny pustí a vypadá to pak jaksi blbě. Alespoň dle mého. Dejme si příklad - člověk, co se cpe samým junk foodem, necvičí, nic nedělá a najednou objeví nějakou strašně zajímavou dietu. První den je odhodlán na 100%, na blog vesele píše, jak teď to nevzdá, že cítí obrovské odhodlání a motivaci, že mu to jídlo přijde fantastické, jenomže za dva dny už začne zase myslet na tu čokoládu, na to večerní posedávání u televize s pytlem brambůrků. Potom už záleží bloger od blogera, jak to podá (nebo nepodá) svým čtenářům. Většinou buď napíše článek, že se to nedalo, že mu to prostě nevyhovuje, anebo to promlčí, maximálně napíše nějaké vysvětlení do komentářů, když nějaký všímavý čtenář zaznamená, že euforie ze salátu a sedu-lehů přestala být vidět. Ono to tak ale je i u mě. Mně se tohle příčí, takže když jsem si dala cíl nebo začala hubnout, hned jsem vám sem zběsile nezačala psát každodenní jídelníčky, každodenní ódy na cvičení a tak dále. Chtěla jsem to nechat uležet. I přes to - dietila jsem nějaký čas, psala o tom, když už mě to drželo nějaký týden, ale co teď? Teď přibírám, přehodnocuji některé věci, čímž v podstatě nejsem tak daleko od toho prototypu zapáleného blogera, o kterém jsem psala. Jenomže tady je to již o nějakém časovém úseku, vlastně z druhé strany si myslím, že s tímhle přehodnocováním by měl každý čtenář počítat a každé nadšení blogera brát s rezervou. Blogerům bych ale doporučila dát si na čas, pokud chtějí hodnotit nějakou životní změnu. Pokud začnu zdravě jíst, nebudu hned po prvním dnu psát, že mi to ohromně vyhovuje, už nikdy k ničemu jinému nepřilnu a můj život bez toho nemá smysl. Jasně, můžu po pár dnech napsat, jak se ZATÍM cítím, jaké to ZATÍM je a co na sobě pozoruji, ale vyvozovat závěry a dávat nějaké reference mi po tak krátké době přijde zcela zcestné. Co tím chci říct - můj přístup je takový, že se vám sem nechci rozepisovat o věcech, které se ještě nestali, anebo které doufám, že udělám, ale jestě jsem neudělala. Když se na to vykašlu/nevyjde to/nepovede se mi to, bude to působit trapně a hloupě. Když něco nezvládnu a budu to vědět jen já, budu možná lůzr sama pro sebe, možná mě to bude mrzet, ale nikdo jiný mou prohru na očích mít nebude. Asi to zní, jako kdybych se bála o své ego či něco podobného a vlastně to tak nejspíš je, ale kromě toho jsem také pověrčivá a nějak mám z toho říkání všem o všech svých plánech pocit, že se to potom prostě nevyplní, že by člověk okolo svých tužeb měl chodit po špičkách...