Prosinec 2014

Vánoční zpověď

24. prosince 2014 v 14:13 | Rose Violent |  Deníček


Mám rozepsaný nejeden článek o změnách a novinkách v mém životě a vězte, že málo jich opravdu nebylo. Potom ale převáží lenost, či nespokojenost s článkem a vlastně následná lenost ho upravit tak, abych s ním byla na 100% spokojená. Když jsou ale ty Vánoce, mohla bych se pro jednou kousnout a konečně jeden dokončit, ať už bude propracovaný přesně podle mých představ či nikoli.

Doufám, že tenhle článek nebude moc negativní - za a) takové články na blogu nechci a za b) je Štědrý den, takže bychom měli být pozitivní, nenaříkat, radovat se. Jenomže já už vám to prostě všechno chci vyklopit. Bohužel,většina z toho jsou negativní novinky, tak mi snad odpustíte. Nejspíš bych si nějaké sumarizování tohoto roku měla nechat až na nějaký novoroční článek, ale já se do toho pustím už teď.

Tenhle rok byl zlomový, plný změn - ostatně jako všechny roky od té doby, co jsem s Petem. Do doby než jsem ho poznala, jsem žila nudný život plný nicnedělání, nezajímaní se prakticky o nic, nemajíc žádné ambice, za kterými bych byla ochotná se hnát, všechno bylo jednodušší. Nesvádím to na Peta, ani netvrdím, že je to jen vztahem. Upřímně si myslím, že je to směsice našeho vztahu a toho, že dospívám. Ono také jedno s druhým souvisí, protože si myslím, že to co jsme si spolu prožili a prožíváme mě posunulo hodně daleko od té líné holky, kterou jsme byla (zas abychom to nedramatizovali - líná jsem stále, jen už to musím více potlačovat :D). A taky si nemyslete, že mám pocit, že jsem v sedmnácti spolkla všechnu moudrost světa, nemyslím si, že jsem dospěla, jen že dospívám a v tom je rozdíl. Jsem pořád dítě (snad díky Bohu), ale už začínám pociťovat, že se vzdaluju. Vzdaluju se od té lehkosti, od života bez povinností, od takového toho jednoduššího žití. A nejsem ráda, nechci se od toho vzdalovat. Protože to už nejspíš nikdy nezažiju. Nikdy nezažiju Vánoce, jako pětileté dítě, nikdy už nebudu řešit dramata ze základky, nikdy už se nebudu moct jen válet a rozmýšlet, co bych tak dělala, kdybych nebyla tak moc líná. Chci si ale ještě ten kus dětství, co mám, střežit. Chci dostávat plyšáky, koukat na pohádky, poslouchat Hurvínka a stále jetě můžu být vděčná, že okruh mých povinností je stále hodně malý, ač přece jen už nějaké mám. Škola, občas musím s něčím pomoct doma a to je vlastně vše z těch opravdových povinností, protože brigáda nebo posilovna, to jsou věci, které jsem si vybrala sama. A asi to není jen štěstí, ale na druhou stranu ještě stále mohu některé věci zažívat poprvé. Tenhle rok je například můj první bez masa, čili dnes budu mít svou první vegetariánskou štědrovečerní večeři. Poprvé mám o 17 let mladšího sourozence, první rok bydlíme s máminým přítelem, první rok jsem měla opravdovou brigádu, poprvé mi vydržela déle než měsíc předsevzetí, co se stravy či cvičení týče, díky tomu poprvé mám postavu, kterou jsem nikdy neměla, poprvé jsem ztratila příslušníka rodiny (zemřel mi děda), poprvé budeme mít Vánoce bez mého většího mladšího bráchy, protože se od nás rozhodl odejít a šel k tátovi (ten, se kterým mám i společného právě tátu a je o rok a půl mladší) a naopak je budu poprvé trávit s mým dvouměsíčním sourozencem a mamkou máminého přítele, poprvé jsem začala chodit do posilovny, poprvé jsem byla s Petem sama na dovolené, poprvé jsem díky vegetarianství ochutnala spousty nových potravin (a valnou část z nich nakonec zařadila do běžného jídelníčku), poprvé jsem se pohádala s mou učitelkou na dramaťáku a následně ní byla vyhozena, poprvé jsem byla u nutriční terapeutky a... to už by asi stačilo, i když se vsadím, že bych ještě aspoň pár věcí vymyslela. Tak nevím, jestli je výhra, že jsem stále ještě ve věku, kdy je pro mě spousty věcí poprvé. Tím jsem vám nastínila pár novinek z mého života, o některých se nejspíš rozepíšu a o některých se už asi v žádném článku nedočtete.

A teď už více z vesela. Splnila jsem si ale některá předsevzetí, i když jsem to asi trochu přehnala a splnila je moc doslova - aneb mé hubnutí. Ano, své postavě teď prostě pár článků věnuju. Momentálně se věci mají tak, že si spokojeně ležím ve svém pokojíku pod teplou peřinou a s pěkně plným břichem. Nabírám už asi měsíc a zatím jsem přibrala kilo či dvě. Teď ovšem přichází ta MEGA pozitivní část - nabírací jídelníček a cvičení teď do 1.ledna padá a já se budu cpát jako nezavřená a nebudu dělat vůbec nic. :D Ani nevíte, jak jsem se na to těšila a jakou mám radost. Budu se cpát od rána do večera a válet se, od 27. společně s Petem :D. Pecička, ne? :D Ano, vím, že se půl roku snažím a potom se během 9 dní nejspíš dostanu tam, kde jsem byla v květnu, ale je mi to jedno. Chci si dát prostě pohov úplně od všeho, i když to možná bude znamenat, že budu buřtík a budu si muset zase všechno tvrdě vymakat. Do dalších Vánoc času dost, no ne? A Vám přeji, úplně všem - i těm vypatlaným hejtrům a rýpalům, abyste se měli pěkně, aby se Vám vše splnilo, abyste se svým životem a sami se sebou byli spokojení, abyste měli dostatek lásky a ideálně i peněz, zdraví a štěstí. :D Abyste dodrželi všechna předsevzetí, co si dáte, abyste měli krásný, dlouhý život, o kterém jste vždy snili. Šťastné a veselé!

Změna plánu - konec hubnutí, objem

3. prosince 2014 v 23:38 | Rose Violent |  Fitness
Jediná neměnná věc je změna - to je fakt. Za poslední dobu u mě především těch negativních změn bylo požehnaně. S jednou z nich bych vás chtěla obeznámit v tomto článku.
Quote
Přátelé, série o hubnutí se nějakou dobu možná navždy přerušuje. Proč? Inu, po další hádce s mámou, která už se tedy rozhodla zakročit, následovala "preventivní prohlídka", která znamenala, že doktor už dopředu věděl, že se snažím hubnout i přes to, že už vážím docela dost málo a kdo ví, co mu máma napovídala a ten teda dělal překvapeného, když jsem mu tam přišla se svými stotřiašedesáti centimetry a váha ukázala čtyřicet tři (nebo čtyři, teď nevím přesně...) kilo. ,,Tak takhle by to nešlo slečno." Následovaly promluvy do duše od doktora, sestřičky, do toho máma tam vykřikovala vše, co stihla zanalyzovat za poslední měsíce, samozřejmě značně příkrášlené, ovlivněné máminým hrotícím syndromem. ,,Pořád chodí běhat, jí jenom sóju a brokolici..." - a mohla bych pokračovat. Na mámu jsem byla dost naštvaná, především proto, že ona sama si o tom se mnou nikdy v klidu nepromluvila, akorát buď šílela, anebo rovnou řvala, ale jakmile jsme u doktora, tak to na něj vybalí a je spokojená, když to někdo začne řešit a mluvit o tom se mnou. Takže samozřejmě proběhly i nějaké jedovaté poznámky z mé strany směrem k mámě. Měla jsem pocit, že jiná negativní událost, co se teď v našem životě (mého a mé rodiny) stala nás určitým způsobem zblížila. Protože když už nejde o hovno, ale o život, tak padnou nějaké malichernosti a uštěpačné poznámky kvůli úklidu či způsobu stravování a bytí stranou. A přispěl k tomu asi i fakt, že mi bylo a vlastně stále je mámy líto. Musí lítat okolo bráchy (ano, ano - pátého října se mi narodil brácha jménem Šimon!) a do toho řešit jisté smutné události, taktéž v rodině. Takže jsem se zkrátka trochu vzchopila, jednou nebyla líná a občas sama od sebe s něčím pomohla nebo něco upekla (což nakonec ani doceněno nebylo - tedy v momentě, kdy jsem se do pečení řinula tak horlivě, že jsem dělala žloutkové řezy ve dvě ráno). Ač to tedy vypadalo na lepší časy, nebylo tomu tak na dlouho. Když pominula hlavní vlna truchlení a deprese a máma se trochu vzpamatovala, začala opět zkoumat mě a mé stravovací a cvičební návyky. Co následovalo potom jsem napsala výše. A další pokračování? Bohnice. Ano, už suďte, už se zaradujte se slovy ,,Já to říkala, je to anorektička!" a vůbec, mně to je celkem jedno. Já jsem potřebovala posudek odborníka o tom, jestli spadám do kolonky puberťačky s PPP nebo ne. Po asi šesti hodinách strávených na psychiatrii (čekali jsme faaakt dlouho, než se k nám nějaký psycholog dostal - ano, ten co mě "zkoumal" byl psycholog, ne psychiatr, tak neslovíčkařte) vyhodnotil pan doktor, že možná ještě anorexii nemám, ale je to na hraně a pokud by to takto pokračovalo, mohla bych se k ní dopracovat a potom třeba i do nemocnice a tak podobně. Řešení? Udělali jsme dohodu, že musím přibrat na určitou váhu, kterou mi určí pro změnu můj obvodní lékař a že pokud do února nepřiberu, začnu docházet na sezení k psycholožce specializované na PPP. Doktor stanovil, že mám ze svých 43 (nebo 44) přibrat na 47 a že mu bude stačit, když budu přibríat půl kilo, kilo měsíčně. Nízkotučné jogurty mám vyměnit za normální, přílohy odpoledne a večer rozhodně ano, také ovoce, nějaké zdravé tuky, ovšem konkrétní jídelníček, ani poměr živin mi nikdo nestanovil. Na to zase musím k nutriční terapeutce.

Tímto článkem jsem vám chtěla nastínit situaci, ve které se teď nacházím a taky ujistit, že blog chci momentálně ubírat více směrem fitness, jídlo, postava, ovšem prozatím v objemové fázi, takže články o dietách nějakou dobu nečekejte. Co ale čekejte jsou reporty z mého jídelníčku, tréninků, fotky postavy a tak... :)

Čekám zajímavé komentáře,
mějte se!

Rose Violent