Září 2014

Zhubni - přiber - zhubni - úvod

28. září 2014 v 21:24 | Rose Violent |  Fitness
Do it for a healthy lifestyle :) 😊

Někdy v květnu jsem se rozhodla, že se sebou začnu něco dělat. Takové záměry tu byly již několikrát předtím, ale jen ve smyslu, že jsem trochu cvičila, měla možná nějaký pohyb díky rugby, taky jsem jednu dobu chodila běhat a považovala jsem za vrchol své zdravé stravy, když jsem si koupila instantní vločky od Emca a prdla si do toho banán a jahody. Tentokrát to ale skončilo (nebo spíš začalo?) trochu jinak a já jsem se do toho opřela mnohem víc. Mnohem víc ve srovnání s mými starými pokusy, nedělám tu ze sebe nejdisciplinovanější a nejvíc makající holku. Ale myslím si, že disciplína se rozhodně zvedla.

Co se tedy zvedlo, změnilo, událo? O tom vás chci informovat v následující sérii článků, které mapují mou cestu hubnutí (přibírání a zase hubnutí) a chci tím blog tak trochu nasměrovat jinam. Výživě a cvičení bych totiž chtěla začít věnovat značnou část blogu. Přístě vás tedy čeká první ze tří částí - hubnutí. Těšte se!


Fitspiration 4

28. září 2014 v 8:00 | Rose Violent |  Fitspiration
amazing

Dedication!

So true! 🐸😃 ...

Eat Healthy Train Hard | via Tumblr

Podzimní smršť

25. září 2014 v 18:02 | Rose Violent |  Deníček
(85) cute | Tumblr
♥ ,,Tak co máma, je celá?" ,,Přebejvá." Toť má odpověď, když se mě na ní někdo zeptá. Pamatujete si, jak jsem psala, že je těhotná? Tak budu mít bráchu, bude se jmenovat Šimon a 1.října by měl vyjít na svět. Tak držte pěsti!
♥ Je tu podzim! Jste si nevšimli, že? Máte rádi podzim? Já i Pete ho přímo milujeme! Podzim je prostě nádherný. Není zase taková zima (teda, poslední dny už by se dalo spekulovat, ale lepší než nějaká bílá břečka, náledí a podobné věci, které nás nejspíš ještě čekají), občas ještě svitne slunko a pokud se v takovém počasí jdete projít, příjemný pobyt na čerstvém vzduchu vám ještě více zpříjemňují cesty prokládádané barevným šustivým listím. Taky bude spousty jablek a jabka já moc ráda, hlavně v ovesné kaši nebo buchtičce (nic vulgárního tím nemyslím!). A taky bude helloween! Slavíte ho? Nebo je to na vás moc mainstream, komerce, nemáte rádi amíkovské svátky a prostě ho z nějakého důvodu nemusíte? Já doufám, že už se mi tenhle rok podaří ho zase pořádně po dlouhé době oslavit. Když jsem byla o něco menší, pořádali jsme party. Vydlabali jsme dýni, která nám pak večer s bráchou svítila v pokoji, a protože jsme prasata a nic nevyhazujeme, tak jsme jí tam měli třeba i týden (možná déle) po skončení tohoto svátku a měli jsme v pokoji plno odstomilek a na 31.října jsem si pozvala Jess a Sisi a třeba ještě někoho a souseda, který je v mém věku, a který přišel s celou rodinu, a tak i máma s tátou měli o zábavu postaráno a debatovali spolu o všech těch dospěláckých věcech a my jsme měli kostými a já vždycky vymyslela super program a nikoho to nezajímalo, nikdo mě neposlouchal a máma koupila plyšové dýně, které naplnila bonbony a prostě to pro mě byl docela fajn svátek. Rozhodně lepší než teď, protože teď helloween neslavím a štve mě to. Chci koukat na Vánoce Tima Burtona nebo na Mrtvou nevěstu nebo na něco jiného od Burtona a potom si chci pouštět horory a jíst nějaké helloweenské menu a zapálit si svíčky (když neseženeme a nevydlabeme dýni) a být vzbuzená do noci a udělat si hororovou noc s tím vším helloweenským jídlem. Vše s Petem, samožerně! Podzim je pro mě prostě kouzelný, mám se na co těšit (jablka, helloween, cheat day, konec sacharidových vln, podzimnní procházky, ...) a to je tak trochu náplň mého života - těšení se na něco. Vždycky jsem ráda, když mě něco čeká, když mám něco před sebou. A to (i díky podzimu) mám. :) Mimochoem - s podzimem si spojuji znělku z Gilmorových děvčat, to je pro mě taková hymna podzimu (najdete dole).
♥ A taková ta klasika - škola. Ve škole je to... hm, ucházející. Nějak jsem se ještě víc uzavřela do sebe. Nemám ambici a ani nějak chuť se s někým bavit, a tak 99% času ve škole trávím sama tím, že si píšu poznámky, dělám něco na tabletu, jím, no a občas něco kváknu nebo za den prohodím třeba jednu větu s nějakým ze spolužáků. Problém je v tom (teda nevím, jestli se to dá považovat za problém), že mi to tak celkem vyhovuje. Jo, třeba dneska mě zamrzelo, když se ve třídě domlouvali, že půjdou o víkendu na pivo a zeptali se nové spolužačky, ovšem mě ne, ale upřímně bych stejně asi nešla. No, stejně to trochu zamrzelo, že už jsem tak mimo mísu, i když z druhé strany o to i docela stojím. Už dvě učitelky se zděsily, jestli se se mnou něco neděje. A vlastně nedokážu moc upřímně odpovědět, protože já sama nevím. Když se mě na to zeptají, najednou vlastně nevím. Samozřejmě, že jim řeknu že ne, ale v hlavě už mi to šrotuje a začnu se v sobě rýpat, co to se mnou je a litovat se a tak. Do té doby jsem celkem ok, ale když se někdo zděsí a začne o mě mít obavy, jako bych si to najednou díky těm otázkám vsugerovala do hlavy. A to nesnáším lidi, co se litují. A známečky? Zatím celkem dobré, pětka jen jedna, jinak jedničky a dvojky. A možná pojedu do Říma! Jupí jeeej! Ale nevím, odrazují mě tři věci - že letíme a já nikdy neletěla, že nejím maso a spousty jiných věcí a nevím, jak bych to tam dělala s jídlem a že tam nemám žádného kamaráda a byla bych tam prakticky sama.
♥ Stále jsem na cestě ve změně životního stylu - hlavně co se jídla, pohybu a relaxace týče. Co mi nehraje do karet je, že na mě něco leze rýma, kašel, špatně se mi mluví, při cvičení mě bolí hlava, břicho, prostě furt něco. Ale já se nevzdám! Potom bych vám neměla o čem psát. ;) Tudíž čekejte spousty článků - dovolenkové, stravovací, cvičící, ...
♥
A co je nového u vás? Máte rádi podzim? Pište děti, pište!

Udělejte si ovesnou kaši s jablkem a skořicí, neprohloupíte :D,

Rose Violent




























Definice

1. září 2014 v 0:28 | Rose Violent |  Deníček
Než vám napíšu o svém hubnutí a příbírání (jo, budu psát o obojím :D), o naší dovolené s Petem, přináším vám večerní výlev, který ani nevím, jak ještě nazvu, neb teprve bude existovat potom, co napíšu tenhle úvod, ale prostě vím, že chci něco napsat. Jen tak, stranou, osobního, bez osnovy, možná beze smyslu.

Bojím se. A děsí mě to. Vím, že už jsem to tu načínala, ale stále na to myslm. Někdy méně, někde více, ale mám to v hlavě. Smrtelnost. Proč? Co je to za šit? Kdo chce být smrtelný? Kdo chce žít pár let? Země se vyvíjela tak neskutečně dlouho, oproti tomu se tu my jen zastavíme a zase půjdeme. A co potom? Věřit v Boha? Věříte v něj? Já ano. Přijde mi to jako samozřejmost. Já nevím, možná je to tím, že jsme křesťanská kultura, možná proto, že jedna má strana je taková straight edge jeptiška, co chce dělat všechno správně a být čístá, nudná a asketická lilie. Ale mně prostě přijde samozřejmě, že tu něco je, že tu je asi Bůh. Když bych mu teď začala nadávat a pochybovat o jeho existenci, dělat si z něj srandu, měla bych černé svědomí, měla bych pocit, že to vidí, že mě kárá, nebo se jen tak tiše usmívá. Že se nezlobí, neřekl by to tak, ale v podstatě prostě ví o tom, že se chovám jako hlupák, i když on si to vlastně nemyslí. Teď zním jako nějaká, pro některé možná, fanatička, nějaká zarytá křesťanka se sukní pod kolena, co chce sex až po svatbě a modlí se každý den. Pravda je taková, že sukně pod kolena jsou podle mě pro holky mého věku ve většíně případů naprosto asexuální, o sexu tu psát nebudu, ale na svatbu opravdu nečekám a nemodlím se skoro nikdy. Vlastně ale nevidím nic špatného ani na každodenním modlení, ani na sukních pod kolena, ani na sexu po svatbě, pokud to tak někomu vyhovuje. Dobře, možná si o tom budu myslet něco divného, nebo pocítím nějaké zaražení, kdybych viděla ortodoxního křesťana. Ale co jim je po mně a mém názoru? Já vím, že nic a chci je respektovat. Protože pociťuji, že respekt nebo alespoň tolerance je důležitá a připadám si jako fajer, že spousty lidí, činností, které lidi odsuzují, já dokážu, alespoň v nějaké míře, tolerovat. Paradoxně mi přijde, že nedokážu tolerovat své blízké. Svou rodinu, kamarády, přítele. Jako bych od nich očekávala, že když jsou mi blízko, musí být perfektní, jsou to přeci "moje lidi". Je to hnusné a pokrytecké, vím to. Požaduji po nich, aby byli dokonalé matky, kamarádky, aby Pete uměl číst mé myšlenky, abych nemusela hnout brvou a on přesně věděl co a jak. No, nefunguje to tak. Já nevím třeba namítnete, že si nejsme souzeni či něco takového. No, jak to můžete vědět? Že jsme nebo ne? Tohle je mezi námi, nechci to nikomu vysvětlovat a už vůbec se nechci před nikým obhajovat. Já v tom žiju, ne vy, takže pokud to, co jsem napsala výše je pro vás důkaz, že nejsme soulmejts, myslete si to. Já si ale myslím, že nejde, aby vám partner či partnerka vždy vše vyčetla z očí, ani nevím, jestli bych to chtěla. Aby tomu tak vždy bylo. Vztah je o komunikaci, baví mě to, miluji povídání s Péťou. Jsou rozhovory příjemnější (plánování budoucnosti, snění, prasárny, naše vtipy, ...) a méně příjemné (hádky, vážné debaty o negativních věcech, ...), ale svým způsobem se mi nějak líbí obojí. Protože rozřešení těch nepříjemných debat je příjemné a taky jsem ráda za tu (někdy až přehnanou) upřímnost, co máme. Asi nikdy jsem si s nikým nebyla tak blízko, teď myslím ve smyslu, že jsem před ním mohla skoro ve všem přemýšlet nahlas, že jsem mu řekla tajemství, svoje úzkosti a ukázala slabiny a líbí se mi, když o nich ví a hezky se o ně stará. A když já vidím jeho slabiny, když toho o něm vím víc než kdokoliv, jsem na to pyšná. Ale sem jsem vlastně vůbec zabočovat nechtěla. Jen tím chci říct, že spřízněnost je podle mě úplně o něčem jiném, než o dokonalém vztahu. O čem jsem ale chtěla mluvit je strach. Stárnu. Hahaha, je mi 17, já vím, nejsem stará. A Pete říká, že to, jak je kdo starý nesouvisí s věkem, ale s tím, jak se člověk cítí. Vím, jak to myslí a vlastně má pravdu.. Na druhou stranu, kdo z ná udělá ve sto letech provaz? Kdo si ve stovce bude moc hrát s barbienkami, aniž by ho šoupli do Bohnic? A prodají mi v obchodě chlast, když jim řeknu, že se cítím stará? Číňany nepočítám. Ano, duševně, můžete být i v té stovce patnáctiletý pošuk, ale tělo zatím nemůžete stoprocentně oklamat, že vám těch patnáct vážně je. To je ten problém. Myslíte si, že budou dokázat prodloužit uměle věk či že se dožijeme nesmrtelnosti? A chtěli byste vůbec? Tohle by mě fakt zajímalo. Prosím, prosím, napište mi to. Jo, jasně, chci komíky, ale to není jen proto, já chci vědět, co si myslíte, chci vědět, že si někdo myslí, že to jde.

No, myslela jsem, že budu psát (i) o něčem jiném, ale už tak je to dost dlouhé, proto nechám článek zakonečný otázkou a budu doufat alespoň v jednu odpověď.

Nemějte depky ze stárnutí jak já,

Rose Violent