Fotenky z mého života. Fotky, co jste mohly vidět, mé sebestředné, s Petem, jen Peta, jídlo a pití, kočičky (tlustá je Laura a hubená Louisa).

Do školy se mi nechtělo. Možná to je i trochu zvláštní vzhledem k tomu, že mi je tam dost lidí podobných, řešíme podobné věci a je to docela ideální třída. I přes to je tam dost věcí, co mi vadí. Lidí, co mi vadí je tam málo, i když ke každému mám nějakou výtku. A to je to. Své výtky si nechávám pro sebe a v momentě, kdy ten člověk udělá to, co mi vadí, mlčím. Ale sama v sobě jsem díky tomu mrzutá. A v té chvíli si vzpomenu na Peta a tak trochu mi dojde, že on je jediný, kdo mě zná skoro dokonale a co víc - rozumí mi. Ne, nejsme si moc podobní, vlastně v hodně věcech jsem úplně odlišní, ale i přes to - kdo jiný než on si mě vyslechne, i když už to slyšel padesátkrát, třeba je to něco, co ho zraňuje a vyslechne si i mé holčičí myšlenky a starosti? Kdo jiný se ke mně vždycky chová mile a není na mě nepříjemný kvůli hloupostem (kéž by to samé platilo o mně vůči němu)? Kdo jiný mi vždycky pomůže a plně mě respektuje? No, zase jen on. Je to možná tím, že už jsem si na něj zvykla. Zvykla v tom smyslu, že s ním trávím devadesát procent času, zvykla jsem si, že na mě není nepříjemný, protivný, reaguje způsobem, který se mi líbí. A odvyykla jsem si na to, jak se někdy chovají ostatní a vlastně i já. Protivně, odpálkují mě, hádají se s velkou výdrží. To Pete nedělá. A tak mě dokáže každý nakrknout, protože nikdo se ke mně nechová jako on. Jasně, je to můj kluk a nemyslím to ve smyslu, že bych se měla s kamarádkami a kamarády válet v posteli a líbat je, ale víte, jak to myslím. Aby mě prostě docenili, nekřičeli na mě a nebyli podráždění kvůli hovadinám. Třeba když se to naučím já, budu mít jinou odezvu z okolí. Kdo ví...

Holky mi pořád vyčítají, že jsme na sebe s Petem nalepení. Když někam jdeme, chci ho tam vzít, anebo nejdu, protože jsem s ním. Jsme spolu hodně, já vím. Ale není to moje věc? Dokud se já sama nerozhodnu, že chci, aby to bylo jinak, tak jim to může být jedno. A jo, je fakt, že někdy si lezeme na nervy, ale někdy. A i kdybychom měli sebevětší problémy, vídat se méně nevidím jako řešení, to je tak akorát způsob, jak si od sebe dát pokoj. Pravda, partneři by měli mít i nějaký čas pro sebe, neříkám, že by mi to vadilo, ale nějak o to neusiluju. Jsem ráda, že jsem s ním a Pete je pro mě větší prioritou než kamarádky, soráč, ale je to tak. Neříkám, že je to úplně správně, že spolu trávíme tolik času, ale nevidím nutnost v tom to měnit. A když si představím, že bychom si prostě řekli, že se budeme vídat méně, že jsme na sebe nalepení... Nevím, přijde mi to divné. Jsme spolu, chodíme spolu, je to můj nejlepší kamarád a kluk. A když je můj kluk i nejlepší kamarád, tak bych ten čas, co trávím se svým klukem měla ještě vynásobit, ne? :D To je jedno. Obecně na mě někdy koukají jako na marťana, když mluvím o vztazích. Že uvažuji o tom, že bych si jednou Peta chtěla vzít, že bych s ním chtěla bydlet, ... Prý je ujeté o tom snít v šestnácti. Myslím si, že lidé mají větší snahu vztah udržet, pokud mají vizi do budoucnosti. Přecijen, když se vidíte, jak jednou vše překonáte a budete hepily evr áftr a bydlet spolu a mít svého frajera jako manžela, máte větší chuť se snažit, než když si řeknete Tak co no, zkusíme to, buď to pujde nebo ne. Ale neříkám, že oni takové jsou a je to jejich věc, ne že ne. Jen oni prostě mají názor, že nechtějí být s někým od teď do smrti. Mají své polovičky, ale chtěly by si třeba ještě něco zkusit a potom se k nim vrátit nebo něco podobného. Ale přijde mi, že už jsou háklivé na to, když mluvím o něčem, co si s Petem plánuji, když nemůžu, protože něco mám s ním nebo se ptám, jestli by tam nemohl taky... To poslední možná je už trochu moc, když mně to vůči němu ani nepřijde fér. Trávíme spolu čas, řešíme svoje problémy a překážky, on taky není někde věčně s kámoškama. A při představě, že bych dala přednost kamarádkám před ním... Je to zvláštní. Ale nemyslím si, že jsem takový marťan. Dřív jsem tyhle názory neznala. Když se nějaká moje kamarádka zamilovala, tak to takhle nebrala. Výhodu vidím v tom, že když mám pochybnosti, váhám nebo vím, že mě napadlo něco špatného, neostýchám se to říct, protože ony to mají nastavené jinak a nijak je to nepřekvapí.

A ještě bych se vrátila k tomu Vyzkoušet si něco. Je to to hlavní? Chápu ten názor, možná se trochu bojím toho, co když nás tohle rozdělí, děsím se toho, že kdybych šla do jiného vztahu, že bych tam byla šťastnější, nebo mi ten člověk víc vyhovoval, mrzelo by mě to. Možná už ne v tu chvíli, ale teď mě to trochu mrzí. Jenomže z druhé strany - zaručí vám to, že jste si jich vyzkoušely víc, že s ním zůstanete navždy? Není tak trochu kouzelné se vše naučit už v prvním vztahu a vybudovat si dobrý vztah tam? Nemyslím to, nech si prvního, i když je to kretén. Jen, když se chce, tak to jde. A možná, když člověk buduje jeden vztah dlouhou dobu, stojí za víc, než sebelepší a sebeideálnější partner, nebo sebevětší číslo partnerů, které jsme vyzkoušely. Kupříkladu moje mamka. Měla před tátou pár vztahů, nebyl jeden, dva, ani tři, ... Tátu si brala v jednadvaceti. A jsou rozvedení. Tohle rozhodně není záruka toho, že to vyjde. Možná se ujistíte v tom, co chcete, najdete noěkoho lepšíh, přehodnotíte. Ale myslím si, že je to velká výhra, když se vám vše povede v tom prvním. A nemyslím si, že je to o štěstí. Jaké si to uděláš, takové to máš.

Blog neslouží jen jako prostředek, jak vyjádřit, co si myslím a co se mi líbí a ukázat to ostatním, ale taky jako něco, kam si ukládám nějaké své osobní věci, které třeba vy nevidíte, ale je to má pomůcka a část života v rozepsaných článcích. V roce 2013 jsem si sepsala své cílé a řekla jsem si, že až se mi něco z toho splní, dám vám sem o tom vědět. Možná jsem se tímhle trošku inspirovala u Lumenn.

Tohle je poprvé,

co strach mě sžírá,

bojím se, co když nebude,

to mezi námi, objetí, co nás svírá.

Kdo mi zaručí,

co setrvá?

Kdo mi zajistí,

že všechno zlé překonáme?

Říká se, že láska věčně netrvá,

co když to ale není to, co všichni známe?

Láska nespočívvá v držení za ruce,

ani jen v dojemných chvílích štěstí plných,

jsou naše problémy ještě v záruce?

Můžem je vrátit a začít v myšlenkách trochu jiných?

A i přes ty kry,

mezi kterými se snažíme udržet,

jsme já a ty,

někdo, komu to může vydržet.

Neb naše pouto,

snad je silnější, než naše strachy,

a přijde kouzlo,

co prolomí naší lásky vrahy.

Je lepší mlčení,

nebo křičení do světa?

Stojí to za trápení,

budu třeba jednou tvoje nevěsta?

Půjdeme šťastně tou cestou svou,

zmateností a bolestí spletenou,

však zvony naděje nás dál zvou,

na vyřknutou pohádkou nám možná zasvěcenou.

Máš to se mnou těžké,

musíš se vypořádat s mými vnitřními démony.

Přestávám je od andělů rozeznávat,

můžeme se se vším vypořádat?

Snad jednou,

jednou nebudu se ptát,

budu jen přikazovat,

jednou, musí se nás ty démony vzdát,

a my se můžeme znovu a navždy zamilovat.

Cesta spletitá,

jako tvoje vlasy,

snad v tývhc řasách je ukrytá,

odpověď, jak zažívat spolu pouze ty nejlepší časy.

Tento rok se nám s Petem podařilo oslavit Silvestr přesně podle našeho gusta. Petovi rodiče nám odkázali dům na celý Silvestr, protože odjížděli za známými a my měli celý barák pro sebe. Od odpoledne až do dalšího dne dopoledne. Oba jsme se strašně těšili. Jak to nakonec dopadlo? Koukněte!