Prosinec 2013

Odsuzuju odsuzování

27. prosince 2013 v 21:29 | Rose Violent |  Můj svět
Možná trochu netradiční článek, ale je to vážně něco, co mě štve a co potřebuji vykřičet do světa. Už tu byly články, ve kterých se tohle téma už probíralo, ale teď to chci vzít jako celek.
Before you judge me.. 👌
Často se setkávám s lidmi a komentáří, které mě udivují. ,,Tak to je teda pěkně blbá a kurva, když střídá kluky." ,,Vždyť je to trapný jak se fotí." ,,Jak může mít takovýhle názor?" ,,To je strašný, co nosí!" ,,Ta nemá žádný problém, prostě barbienka, co fňuká kvůli blbostem." Třeba bych mohla udělat výčet o tom, co všechno lidi píšou a padá jim z úst. A důvod? Jak si oni můžou dovolit soudit ostatní? Proč by je měli škatulkovat podle barvy pleti či vlasů, podle toho, co nosí, jestli mají tetování či piercing?

K Vánocům jsem dostala knihu Miluj svůj život od Louise L. Hay. Píše v ní mimo jiné i o tom, že přitahujeme lidi, co nám jsou podobní. Pokud tedy lidé fňukají, protože je ostatní odsuzují a pomlouvají, měli by se primárně zamyslet, zda-li oni nedělají to samé. Neříkám, že je to tak vždycky, netvrdím, že lidi, co jsou hodně jiní, mají spousty piercingů, tetování a barevné vlasy a nikoho neodsuzují se vyhnou předsudkům vůči nim. Ale věřím tomu, že pokud budu ostatní respektovat a tolerovat to, jací jsou, co dělají, co chtějí, budu potkávat mnohem více lidí, kteří budou podobní jako oni.

2.Výročí s Petem

26. prosince 2013 v 18:48 | Rose Violent |  Můj svět
Me and you,
Just us two.

Relationships aren't perfect. Perfection is when you and I can go through anything and still stand strong together.

The best relationships usually begin unexpectedly.

22.12. to byly dva roky.

Dočkali jsme se druhého roku našeho partnerského života. Možná to často bylo na vlásku, ale nikdy jsme se nevzdali a stále tomu tak je. Je to jen začátek - minimálně v to doufám - máme se toho ještě hodně co učit, ale věřím, že nakonec to všechno zvládneme. Věřím, protože co jiného zbývá? Nikdo nám nemůže zaručit šťastný konec, nic není jisté - fungující páry z ničeho nic nefungujou a páry, co se skoro rozpadly najednou fungovat začaly. Záruka je na věci a ne vztahy a pocity. Ale myslím si, že víra je věc, která nám pomůže cestičku k pokračování či ke zlepšení vztahu vyšlapat. A když je ochota a pouto mezi těma dvěma, je to úžasný bonus k víře. A protože Pete je má naděje, víra, nejlepší přítel a člověk, se kterým, myslím si, nějaké pouto mám, tak máme, je jedno, jak velkou, šanci jít spolu nějaký ten pátek, rok, kus zivota ... Kdo ví. Jednou se nám možná splní vše, co jsme si představovali, v co jsme doufali, o co jsme usilovali. Ale to chce ještě čas. Proto chci, abychom spolu zažívali obrovské štěstí, každý den, aby naše láska byla větší a větší, abychom překonali každou, malou i obrovskou, překážku, aby pro nás nic nebylo nemožné, aby tu stále byla a rostla naše trpělivost, pouto, věrnost, oddanost, přátelství, ... A to přeji vám a vaším (dokonce třeba ještě neexustujícím) vztahům.

Spousty lásky a krásných, dlouhotrvajících a odolných vztahů!

Miracles happen every day.

22. prosince 2013 v 0:14 | Rose Violent |  Deníček
Myslím, že se dokonce stalo pár hmatatelných věcí, o kterých můžu psát, takže třikrát hurá!

Mám piercing v jazyku. A abych se vyhla jedné otázce položené mnoha lidmi, tak ano - bolelo to. Bolelo to víc než obočí, dělal mi to stejný piercer jako obočí, akorát už je v jiném studiu, tekla mi krev, byla jsem vyklepaná a před tím jsem nejedla, což tomu taky nepomohlo, udělalo se mi z toho trochu mdlo a nemohla jsem potom tři dny jíst a stále ještě bez trocha bolesti nemůžu. Jen se modlím, aby to do štědrého dne bylo v pořádku. Údajně by se s tím ani nemělo líbat ani dělat jiné věcičky pusou, neměla bych s tím jíst pálivé jídno atd. No, líbání už jsme včera zkoušeli, Pete se vyjádřil, že je to divně pěkný a pálivé jídlo už jsem s tím taky okusila. Takže mám nervy, že se mi s tím něco stane. A vzhledem k tomu, že krom toho, že si chci píchnout dalších pár dírek do ucha a znovu obočí, tak uvažuji o microdermalu do zad a o chrupavce, nevím. Vážně nevím, jestli bych snesla tu bolest, pokud by to mělo bolet více než jazyk. Tím nechci strašit nikoho, kdo o tom uvažuje, protože si myslím, že v tom hraje roli více aspektů a) je to u každého individuální b) nic jsem přes den nejdela, což tomu moc nesvědčí c) byla jsem dost vydeptaná. Takže tím vás tady neodrazuji, jen mě to vážně docela bolelo. Ne tak, že bych brečela, řvala a vyletěla z křesla a jela za maminkou, ale příjemné to nebylo.

Byla jsem v Drážďanech. Byla jsem tam i s Péťou. To je taková shoda náhod, ač nevím, jestli je to náhoda. Jeli jsme tam se školou 17.12. a Péťa taky, ten samý den opět se svou školou. V autobuse jsem mu volala a ptala se ho, na jaký trh jede, protože v Drážďanech je prý 11 trhů, takže šance, že se tam potkáme nebyla zase tak moc velká. Řekl, že jdou na trh, který je u řeky, takže jsem si řekla, že to se asi nepotkáme, neměla jsem za to, že trh, kam máme namířeno my u řeky je. I přes to, protože jdu za svou cestou tvoření si osudu sama a za cestou pozitivního myšlení, řekla jsem si, že budu věřit, že se tam potkáme. A věřila jsem, i když samozřejmě v mém vědomí hrál roli názor, že my nejsme u trhu u řeky a že se nejspíš nepotkáme. Hledala jsem ho všude. Všude, kde jsem viděla nějakou školu v autobuse, všude, kde jsem viděla nějakou partu omladiny, nejlépe kluků (Pete chodí na stavební školu, moc holek tam nemají) a tak jsem chodila a číhala, když jsme najednou stáli naproti sobě. Měla jsem radost, ač Pete mě neviděl, dokud ho na mě neupozornil spolužák. Takže jsme se domluvili, kde se sejdeme, až jim skončí program a splnilo se mi to, čemu jsem věřila. Přátelé, tajemství funguje a není to pro mě první důkaz! :)) Akorát potom byl problém se najít a zjistili jsme, že každý jsme se ocitli na jiném trhu. Byli blízko sebe, takže nakonec jsme se nějak sešli, ale měla jsem z toho docela nervy. :D Pete přišel a vedle něho stál kluk, co se mnou chodil na základku, takže překvapení za překvapením. Chtěli na pivo, tak jsme tam prošli tři hospody s tím, jestli se tam může kouřit a ani v jedné se nemohlo, což mě, narozdíl od Peta, potěšilo. :D Nakonec to vzdali s tím, že si cigáro dají potom a sedli si na pivo. A Pete si s radostným pocitem dal svoje první legální pivo. :D V Drážďanech se může pít už od 16. :) Já si nedala, jednak pivo nepiju, ale pro ten pocit legálního piva bych to možná i překonala, ale nedala jsem si to hlavně kvůli piercignu, protože s alkoholem by se mi to hojilo hůř. Když Pete dopil svoje legální pivo, tak jsme se od kluků odpojili a šli jsme si projít trhy. Lili jsme do sebe nealko punč (v německu se některé punče jmenují kinder punch :D) a horkou čokoládu a bylo to fajn.: ) Potom mě Pete doprovodil za kamarádkami do obchoďáku a pomalu jsme se zase nějak připravovali, že pojedeme domů. Mohla bych ještě napsat o tom, že jsem koupila štolu, nebo jsem se zratila a celý náš zájezd na mě čekal čtvrt hodiny, ale to už by bylo moc dlouhé a rozhodla jsem se, že dnes o špatných věcech psát nebudu. :D

Taky jsme byli na Hobitovi. Líbil se mi, akorát tři hodiny fantasy na mě už chvílemi bylo trochu moc a já myslela, že usnu. Pete samozdřejmě nadšený. :D A potom jsme u sebe spali. :)) Snad větší radost než z toho faktu jsem měla z toho, jak k tomu došlo. Petovi rodiče, tedy spíš táta, mámě to moc nevadí, nesouhlasí s tím, abychom u sebe v šestnácti přespávali, a tak přemluvit je, aby mu to dovolili je docela těžké. Chtěli jsme u sebe spát v pátek, a už snad týden před tím mi Pete říkal, že to moc nevypadá, že mu to nakonec asi nedovolí. Ještě jsme se ale shodli, že má ještě čas je přemluvit, a tak to zkusil. Zkusil to jednou, nic. Ani na potřetí, když už byl čtvrtek a poslední šance, aby to dovolili, tak řekli ne. Já si ale řekla, že zkusím použit tajemství, a tak i přes to, že to byla de facto hotová věc jsem si řekla, že budu věřit, pevně věřit, že mu to nakonec povolí, že to nějak půjde. Když jsme se druhý den viděli, sešli jsme se v hospodě, já ještě s vidinou toho, že ten den půjdu na piercing, což se nakonec nestalo, ale to není zase tak důležité a Pete mi řekl, že má pro mě překvapení. Nevěděla jsem o co jde a on mi řekl, že budu vážně hodně ráda, až se dozvím, co je to, ale že mi to řekne až po piercingu. Dožadovala jsem, aby mi to řekl a schválně jsem hádala, ptala jsem se ho, jestli mu to nakonec dovolili, ale řekl, že ne. Byla jsem zaražená, pořád přemýšela, o co jde a když mi piercer zavolal, že to dnes ruší a jestli bychom to nepřesunuli na jindy, tak jsme mu řekla, ať už to teda vybalí. Napínal, napínal, dokud jsme se nenajedli a potom konečně řekl, že mu to rodiče dovolili. Možná to není moc záživné a tenhle příběh vás neuchvacuje, ale ten pocit, že čemu věříte, to se stane, když máte, byť jen malý důkaz, že to funguje, je k nezaplacení. )

Nemáme silného soupeře, jen si nesmíme připadat slabí.

6. prosince 2013 v 20:55 | Rose Violent |  Deníček
Máme tu další hot ňůs z mého velmi dynamického života. Začínáme.

A na začátek si dáme další školní hádečku. Je to zamotané, dlouhé a tak to zkrátím, hodně moc. Zase ta Lovelie. Tentokrát mě dopálila takovým způsobem jako už dlouho nikdo. Bylo to opět o úplné kravině. Je fakt, že tentokrát jsem se naštvala já. Celou hodinu jsme diskutovali o tom, jestli nám přijde v pořádku, že hodně potetovaní lidé mají problém najít si práci. Spousty lidí tvrdilo, že by člověk měl prezentovat firmu a kdesi cosi, ale to je teď jedno, o tom napíšu jindy. Tedy o tom, co si myslím já. Já jsem proti tomu, aby se diskriminovalo zdobení těl, takhle jen ve zkratce. A jde o to, že potom jsme se tam bavili a Loveli mi dala za příklad, že asi by se lidem nelíbilo, kdyby měli zaměstnance, který má vytetovaný hákový kříž. Já jsem jí na to odvětila, že určitě by se našel nějaký člověk, který by proti tomu nebyl a souhlasil by s tím. Samozřejmě se ozval Leo (říkejme mu Leo, přezdívka pro spolužáka), že jestli to myslím vážně, že mi přijde v pořádku, aby měl někdo vytetovaný hákáč a chodil s tím v práci. A nebyl jediný, kdo to tak pochopil. I K. a samozřejmě že i Lovelie. Já nevím, možná jsem to podala špatně, ale ani já sama nesouhlasím s tím, aby měl někdo vytetovaný hákový kříž a takového zaměstance bych nepřijala asi ani já. Jen jsem tím chtěla podtknout, že nemůžou brát to, že je fašismus špatný jako světový názor. Že určitě se na světě najde více než jeden přiznivec fašismu. Ale tím přece neříkám, že s tím souhlasím. A při tom vysvětlování mi Lovelie řekla, že to co říkám je blbost. Tak jsem se na ní obořila, že se mi teda nelíbí, aby nadávala na můj názor. Ona řekla, že to samé jsem já řekla Leovi, když jsem řekla, že to, co řekl nedává smysl. A tím to začalo. Já jsem řekla, že je to něco jinýho, začali jsme se přetahovat, kde že je pravda, Lovelie se mi potom vysmála do obličeje a šla pryč. Něco jsem jí odvětila a ona se na to vrátilo a začalo to. Kolotoč obviňování, kdo si začal, kdo to skončí, proč si začal. A v klidu to rozhodně neprobíhalo. Začali jsme křičet, já jsem jí řekla, ať se jde léčit, ona na mě křičela, imitovala mě a skoro mě nazvala krávou (řekla: ,,Teď už fakt mám chuť říct ti, že jsi kráva."). Ne, nepochopím to. Mám na ní vztek ještě teď, zkazilo mi to den a zvažuji, jestli se s ní vůbec dál bavit. Jasně, minule jsem tu psala, že po jedné hádce s někým nebudu neka, není mi pět. Ale nejde tu jen o hádku, tady jde o to, že už po druhé na mě začala vyřvávat kvůli blbosti a jakým stylem. Aby mě před všemi zesměšňovala a křičela na mě, to teda ne. A co příště? Až kvůli tomu, že budeme hádat o to, jestli školní nugety stojí 39 nebo 40, začne mi zase nadávat a dělat ze mě pitomce? Nevím a nestojím o to to zjistit. O další její záchvat nemám zájem a pokud si to se mnou nechce vyříkat a prostě neuzná, že i ona udělala chybu, tak na já na ní zvysoka. Ale vlastně ano, je pravda, že jsem se o tom bavily na zastávce, načež mi sdělila, že jí je vlastně jedno, že se neudržela a stropila takovou scénu, protože to viděla jako východisko z té situace. Že to bylo jen přehazování dvou názorů a že ona to viděla jako východisko. A že jí je jedno, že mě to naštvalo. Jak to píšu, můj vztek se zvětšuje a padají na mne všechny starosti světa. Jedno ale vím - to, že mě to naštvalo a zkazilo mi to den je můj problém. Měla jsem jí mít u zadnice a ne se tím potom tak nervit. Ale já nemám to sebevědomí, co dřív. Při hádkách s ní si připadám docela malá a to mě asi sráží na kolena nejvíc. To mě štve. Chci mít zase sebevědomí jako balvan a chci mít všechny u zadnice. Poslední dobou mám pocit, že i na tom mi záleží. Aby mě lidi měli rádi. Nevím, co se to děje, ale chci tomu zamezit. Nikdo se mnou nebude mávat a nesmím se nechat svými novými pocity ovládat. Nehodlám jít s davem, ani se všem zavděčovat.

Myslím, že se poslední dobou máme s Péťou docela fajn čas. Docela, protože jsou samozřejmě horší dny. Ale potom přijdou ty, jako ten včerejší a na chvíli na ty špatné zapomenu. Vlastně se ani nic zvláštního nestalo. Jen je nám spolu fajn, ráda se s ním směju, máme se rádi a ráda si nechávám líbit, když mi dává svojí lásku najevo. Taky spolu hrajeme Need For Speed. Jsem talent.... Na vlastní styl jízdy, prý jezdím jako opilá, ale co, dostávají se tam i body za styl a bourání svodidel je jistě hooodně free style! :D

A jak se máte vy? Napište! Mějte se (ž)úžasně! :D

Nevím, jestli jsem se zmiňovala, ale byli jsme na filmu Křídla Vánoc. Viděli jste? Film mě neoslovil, Peta teda jo. Na čem se ale shodneme oba, že tahle písnička je boží!