Září 2013

Ups and downs

22. září 2013 v 20:14 | Rose Violent |  Deníček
Má možnost přístupu k internetu je mizivá, čímž chátrá i tenhle blog. Ale věřte, chybí mi to. Denně jsem na mobilu a sjíždím blog můj i jiných, a někdy si tak přemýšlím, o čem bych psala, a jak by to bylo super. Bohužel, můj mobil je kretén a já nemám trpělivost psát na tomhle šnekovi komentáře a už vůbec ne články. Jenomže absence psaní avšech mých teenage výlevů mě dohnala k tomu, že teď sedím u počítače, co je snad starší, než já sama a snažím se něco splodit. Tak jdeme na to.

Minulý článek již nemusíte vůbec brát vážně. Stačily tři dny na adapťáku, a už se bavím v podstatě s celou třídou. A splnil se mi můj tajný sen - mít teplého kamaráda. Teda, není teplý, ale dost lidí si to o něm myslí a co se týče jeho vztahu k většině holkám, plní funkci teplého kamaráda dokonale. A holky jsou tam taky moc fajn. Tolerantní, mám si s nimi o čem povídat a prostě chytré a hezké slečny. A třídní (zrzka <3) je hezká, chytrá, nedělá zbytečně dusno a už nás bere lépe, než mě braly třeba učitelky na základce. Na adaptačním kurzu jsem taky pochopila, proč nechodím na diskotéky. Za prvé - myslím si, že se tam lidé hlavně chodí seznamovat ve smyslu nějakého flirtu, což jde trochu mimo mě, já doma frajera mám a 80 % hudby v klubech není můj šálek čaje. A když jsem viděla ty holky z obchodky... Byly tam i jiné školy na seznamováku (mezi nimiž byla i kámoška Jess! :)) a jsem vážně vděčná za svou třídu, kde nás je málo, ale nikdo tam v hlavě nemá nasráno. Dobře, to zní možná moc krutě, ale když jsem viděla ty lacinné pohyby a holky, co mi přišly, jako by už jen z toho jak se hýbou bylo vidět, že to chtějí, nebylo mi z toho moc dobře. Nerada nikoho odsuzuju, a tak dodávám, že to byl jen můj dojem, neznám je, ale vážně mě to na nějaké disko-disko ani netáhne. Zkrátka jsem vděčná za naši třídu, za kolektiv i učitele.

Rozvrh je trochu horší v tom, že se s Petem nevidíme tolik jako na základce. Odloučení na jednu stranu ten vztah trochu osvěží, na tu druhou by mi nevadilo, vídat ho víc, nebo spíš déle. Doprovodí mě na nádraží a jde si po svých. Za to víkendy jsou fajn, alespoň tenhle vcelku byl. V sobotu jsem byla u Peta doma, respektive u jeho nových sousedů. Měli totiž seznamovací party a jeho rodiče mě vzali s sebou. Grilovačkou nepohrdnu. A jedna z členů té přistěhované rodiny byla vegetariánka (už druhý za týden - první je naše tělocvikářka! :)), což já prostě obdivuju a pořád si pohrávám s myšlenkou, že bych taky byla. Ale nejím zeleninu a bojím se, že bych se nedokázala některých jídel vzdát. Pete se dostal do nálady po čtyřech pivech (tuapáák) a já musela jet domů v momentě, kdy jsem v sobě měla teprve první jídlo z várky grilování. Dnes Pete přijel už na oběd, na lasagne od mé mamky - umí nejlepší, lepší než všichni italové dohromady - pošmákli jsme si, zkoukli pár filmů, já měla na moment těžkou chvilku, ale on mě z ní gentlemnsky vytáhl a to na něm miluju. Když řekne, že všechno vyjde a vše bude dobré, obejme mě, rozesměje... jako princ, co mě zachraňuje, znovu a stále. :* A jen tak zmínkou. Dnes je to rok a třičtvrtě, co to spolu táhnem. V dobrém i ve zlém. :)) 22.12.2011, tímto dnem se pro mě jedenáctka stala ještě významnější a přidala se k ní ještě dvacetdvojka. A bylo by fajn, kdyby to tak ještě chvilku bylo, a kdyby toho dobrého bylo vždy víc, než toho zlého. Držte nám palce, i vám je držím. Abyste byli šťastní a dělali něco, co vás baví/byli s někým koho milujete/stali se tím, kým chete být.

be happy | via Tumblr

Back to school

8. září 2013 v 0:59 | Rose Violent |  Deníček
Originální název článku vypovídá za vše. Snad jen je potřeba dodat, že zpět do nové školy. To slovíčko nové je velmi převratné. Bála jsem se. Bojím se spousty věcí a myslím, že vždy se budu něčeho bát. Pokud budu mít něco cenného, něco, na čem mi záleží, co chci, tak se mám o co bát. Bála jsem se, byla jsem nervózní, měla jsem strach z toho, že nás škola s Petem rozdělí. A vlastně všechny z dosud vyjmenovaných strachů se mě alespoň malinkato drží. Nérvózní před cizími lidmi jsem vždycky, ale už mě to začíná otravovat. Při sebemenší mluvě před třídou se mi klepe hlas a zběsile mi buší srdce. A u toho druhého je to běh na dlouho trať. Do doby, než skončí střední nebo do doby, než se s Petem rozejdem. Budu bojovat za to druhé.
Awesome Quotes | via Facebook
A teď už ke škole. Jednám slovem super. Super učitelé, kolektiv, předměty i výuka jako taková. Jen to má takový menší, úplně malinký háček. S nikým se tam nebavím. A to vážně. Ano, když se někde nachomítnu já a někdo ze třídy, tak si chvíli povídáme, ale někoho, ke komu bych mohla přijít o přestávce a bavit se s ním, někoho s kým bych po škole chodila na zastávku, někoho takového prostě nemám. Já jsem totiž ten typ, co se v cizí společnosti cítí jako ryba na suchu. Nesvá, nervózní, neschopná a zjistila jsem, že i ztrácím zbytek sebevědomí. Možná jsem se stala víc uzavřenou od doby, co jsem s Petem, ale že by tak moc? Doufám, že se to časem podá. A ne, neraďte mi, abych za těmi lidmi přišla a bavila se s nimi, bla, bla, bla. Takové pokusy tu byli. Já nedělám první krok. Skoro nikdy. Až na náš vztah s Petem. To mám na svědomí já. Ale nejsem ten typ, co přijde za lidmi a začne se s nimi bavit. Bojím se, že řeknu něco špatně a zkrátka to neumím. A tak čekám, až za mnou někdo přijde. Je to padlé na hlavu, ale nejde jinak. Nechci jinak. Ale pátek beru jako naději na to, že by to příští týden nemuselo být tak hrozné. Ve třídě není nikdo koho bych nenáviděla a v podstatě všichni mi jsou sympatičtí. Takže když ke mně v pátek po škole na autobusovou zastávku přišli dvě spolužačky a prohodili pár slov, má nálada se o stupeň zlepšila. Jasně, strohý rozhovor na zastávce neberu jako záslib bí ef ef, ani to vlastně neberu jako záslib ničeho. Jen to chápu jako gesto toho "Nevadíš mi, pokecali jsme..." A s tím už se dá něco dělat. Stejně mám dojem, že se se mnou nikdo nebaví nebavil, protože měli pocit, že nemám zájem. Jo, ta holka v černém, co nemá zájem bavit se s náma a nejspíš jí jsme i dost nesympatičtí. Možná tak vážně působím. Dřív jsem se snažila, abych byla co nejvíc ívl a znepřátelila si co nejvíc lidí, což pro mě byl důkaz toho, že jsem jedinečná a jiná než ostatní. A těch pár dní ve třídě mám v jistých ohledech pocit, že se mi to splnilo. Jsem jiná, jsem tak, s kterou se nikdo nebaví. Neřekla bych, že mě tam ti lidé nenávidí. Rozdíl mezi mým starým a novým je ten, že teď nepotřebuji být jiná, vyloženě dychtím po nějakém člověku, co se mnou bude mluvit a brát mě jako ostatní. Nemám zájem někoho odsuzovat nebo škatulkovat. Potřebuju kontakt s okolím. A vážně se domnívám, že za to může můj postoj, mé oblečení, výraz, ... Jakobych tím dávala najevo, že nechci, že nejsem jako oni a nestojím o to. Ale já jsem jako oni! Stojím o to se s nimi bavit. A nejsem jiná. Možná poslouchám i tvrdší muziku a možná se oblíkám jinak. Ale mám ráda i pop a líbí se mi i dívčí oblečení. Tak uvidíme. Tak a vzhledem k mému rozepsání, co se třídy a mé nechtěné samoty týče zkrátím ty ostatní složky. Učítelé - fajn. Ani jeden na nás doposud nezvýšil hlas, mají skvělý přístup a jde jim o individualitu a přemýšlivost žáka, ne jen o to, aby uměl data a rovnice. A zatím se nenašel učitel, co by mi vadil. Předměty - fajn. Překvapivě mě baví literatura. Mám skvělou učitelku. A předměty jako psychologie, latina, ... Zkrátka moc fajn. A přístup taky super. Ale to už jsem zmiňovala. Kladou důraz na individualitu žáka, ptají se nás na názory, debatujeme. A to je přesně to, co potřebuju.