Červen 2013

Držím se

30. června 2013 v 11:25 | Rose Violent |  Deníček
♥ | via Tumblr

Včerejší článek je fuč a snad to je i dobře. Nerada vypravím vztahové problémy jiným lidem, než Petovi, ale snad jsem i trochu doufala v nějaké povzbuzení. Ale to můžu dokázat i sama, nebo s Petem. Povzbudit se. Po technické stránce je to v podstatě dokonalé. Nemáme před sebou tajnosti, opravdu maximálně si věříme - snad jsem nikdy v životě k nikomu neměla takovou důvěru, dokážeme spolu mluvit, ale i mlčet, dokážeme se rozesmát, jsme nejlepšími přáteli, dokážeme se potěšit a obdarovávat, dát si trochu něhy a romantiky, stát při sobě, dokážeme spolu upřímně mluvit, a tak i řešit problémy a spory. Ač u toho posledního, jakoby to vázlo. Co když tohle prostě nevyřešíme? Je to tu kvůli tomu, jací jsme? Že se k sobě nehodíme? V něčem jsme stejní a v něčem tak jiní. A po technické stránce je vše v nejlepším pořádku. Myslím si, že tuhle vřelost, otevřenost a ochotu by nám mohlo spousty lidí závidět. Ale já nikdy nebudu spokojená. Vždy budu na téma vztahu citlivá a sebemenší štiplavá poznámka, třebaže téměř cizího člověka mě dokáže maximálně rozhodit. Po té psychické strance - zkrátka chci prohloubit naší lásku a city, aby mě nezžiraly ty stavy a pocity, aby mi to už vše dalo pokoj a já mohla normálně fungovat. Říkám to hrozně zobecněně a mám k tomu svůj důvod. Tohle je mé nejcitlivější téma. Ve své podstatě se nic neděje. Nepodvádíme se, možná se teď víc hádáme, ale ty hádky neberu vážně a nikdy se náhádáme do krve, nelétají talíře ani nic podobného, neděláme si podrazy, žádnou křivdu si neoplácíme, ... Ale stačí malinká hloupost, jindy ani to ne a já si ve své hlavě vytvořím horor a přestanu normálně fungovat. Jen panikařím a bojím se svých myšlenek. Kdyby se to stalo jednou, dvakrát, neřeknu, ale ztrpčuje mi to život už pěkně dlouho. A tak jsem si na blogu potřebovala ulevit. To je vše, jak bych komentovala předchozí článek, myslete si , co chcete.

V pátek byla rozlučka. Překvapilo mě, že chvílemi se mi chtělo i brečet. Fakt bych si nemyslela, že kvůli naší líné učitelce, která udělá peklo každému, kdo projeví nesouhlas a kvůli třídě plné kreténu, hloupých lidí a pipinek budu brečet. Ač co se týče holek, s většinou nemám problém. Třebaže jsou jiné a v některých ohledech už mi to přijde přehnané, nějak to dokážu v jisté míře respektovat. A po oficiálním ceremoniálu, kdy jsem měla ty nejkrásnější, ale taky ty nejdebilnější boty (nějaký kecy na tyhle krásky a vymizíte z internetových sfér!), na kterých mě neskutečně bolely nohy. Ale nepřerazila jsem se, takže jsem ráda. Potom jsme šli do pizzerie. Vzala jsem tam Peta a měl s sebou našeho druhého morčáka Amstronga (což mi připomíná, že o něm musím napsat článek). Nevím, zda-li už jsem o tom psala, ale ve třídě máme idiota, který má s Petem problém. Když chodil před školu, tak do něho stále ryl, před tím i do mě. Pete už si to s ním několikrát chtěl vyřídit, ale já jsem nechtěla. Jednak proto, že si vážně nebudu vyřizovat účty přes mého dvoumetrového kluka a jedna proto, že jsem se bála, jak by to nakonec dopadlo. Ale tak, zase tak moc bych v tom Peta nepodceňovala, třebaže se nepral, má v tomhle dost zvrhlou představivost a se sílou na tom taky není vůbec špatně. :D Ale tenhle poslední den, když jsme odcházeli si taky potřeboval rýpnout. Ale jen stačila Petova nabídka, aby si to s ním šel vyříkat ven a hned ztichl. Ano, tu odvahu na klucích od nás ze školy, tu fakt miluju. :D A některé holky.... Ano, milá T musí všechny pomlouvat a být falešná, tak jasně, jak sluníčko na obloze. A Luf. No, Luf. je prostě Luf. Jestli se někdy smířím s jejím chováním nevím. Ani nevím, když se na to zpětně podívám, jestli se s ní chci scházet. Protože jenom ona ví, co si myslí a co je příčinou toho povrchního a arogantního chování. Bohužel, i kdyby měla pravdu, nedozvím se to, protože ona neřekne ani slovo.

Možná podle článku vidíte (zvlášť ti, co četli včerejší psycho), že teď už je to ok a doufám, že i u vás.
LovaticRD
Užívejte prázdniny,

Rose Violent




Dlouhý citový stěžovací výlev - Není kamarádka, jako kamarádka

17. června 2013 v 19:46 | Rose Violent
Ač semi hrozně líbí tenhle citát, tenhle článek se v jeho znění určitě neponese. Chci si postěžovat, a jak! Chci tím dát najevo, že už mi to je jedno, je mi jedno, že lidi, který mám ráda pomlouvám za jejich zády. Jakákoliv cesta, kdy si to s nimi chci alespoň minimálně vyříkat nikam nevede. Proč by měla? Oni nebudou plýtvat svou energii a drahocenný čas na holku, jakou jsem já. Nemíním už ale někomu takovému říkat kamarádka, vážně ne. Beru neochotu, fajn, no a co, krom Peta není nikdo, kdo by byl ochotný dle mých představ. Možná já jsem zase neochotná k Petovi... Ale jsem si toho vědoma, nemyslím si, že jsem nějak k němu extra sobecká, ale oproti němu pokulhávám. Ale teď to není o Petovi, toho pomluvit, tak bych si musela dát facku. Jde tu o mé kamarádky, především jednu. Nezbylo mi jich moc, a tak to možná mnou je. Jen mě mrzí, že já si vždy něco vyčítám, vidím chybu v sobě, i když to třeba nedávám najevo, ale oni ne. Já už nebudu snášet ten přístup. Mám pocit, že vždycky když jsme tři, je tam Cass, tak se obě chováme jinak. Teď to proti ní není myšleno nějak špatně, jen jako bychom se víc uvolnily, ze srandy si nadáváme a když jsme jen dvě, jsme k sobě vřelejší. Možná proto, že pokud k sobě nejsme vřelejší když tam je, máme se alespoň za koho schovat, jakoby to v jistém způsobu byla nějaká uvolněná část mezi námi. Ale co je moc, to je moc. A mě nebaví, že Cass, ať už probírají cokoliv a dělají sebevětší kraviny, tak jí to nevadí, nehází na ní sarkastické pohledy, neigonoruje jí a nedává jí najevo, že je totálně mimo, nemyslí si to. Ale jakmíle spustím já o banálních věcech, kouká na mě, jako bych jí vyprávěla největší pitomost. Nehledě na to, že když se bavím o vážných věcech, tak se smějou/směje?. Na druhou stranu to je jakž takž pochopitelné, protože když to vyprávím nepláču, nemám ztrápený pohled, když jsem ve společnosti není zvykem dávat k citlivým místům city, nějak nemám potřebu a třeba si z toho taky dělám legraci. Ale já nesnáším netaktní lidi, což je další problém, co mě u nich dost deptá. A s trochou soucitu by se tomu nemuseli smát, i když mi to nijak extra nevadí, nezasáhne mě to, ale udělat to jim, těžko říct, jak budou reagovat. Nejparadoxnější je, že Luf. pořád dělá, jak strašně nechápe, co to řeším za kraviny, ale když si vzpomenu, co řeší a řešila ona, kvůli čemu se rozbrečela, co jí naštvalo... Má co říkat. Ale já nemám potřebu jí opovrhovat, odsuzovat jí. Tak ať, je to její věc. Ale jen do doby, než ona nezačne to samé předhazovat mně. A kvůli čemu se naštve, nebo přeruší diskuzi.... Bože! Mám jiný názor, který slušně řeknu, není to nic zásadního, úplné banality, ale jakmile jí ho začnu skutečně s klidem vysvětlovat (vidím to objektivně, vážně jí to v klidu říkám, však o nic nejde) a ona z ničeho nic řekne, že už to nebudeme řešit. Když jsem se jí na to ptala, proč tohle pořád dělá, řekla, že se se mnou nechce dohadovat. A jakmile jí něco vyčtu, že mě štve, že se s ní nic nedokáže řešit, protože na nic nereaguje. Tak jak asi zareagovala. Zní to asi vtipně, ale nijak. A tak už na ní/ně kašlu. Sice Cass mi tak krev nepije, na druhou stranu není to jen o tom, co mi na nich vadí. Nikdo není dokonalý, nechci to po nich chtít, ale jsou věci, které mě vrcholně vytáčí a přes které se přenáším čím dál tím hůře.

Inspirace 13

17. června 2013 v 7:00 | Rose Fairy Tale |  Other
Large


Large

Large

Large

Large

Inspirace 12

15. června 2013 v 8:00 | Rose Fairy Tale |  Other
Large


Large

Large

Large

Large


1.Návštěva veteriny

14. června 2013 v 19:55 | Rose Violent |  Můj svět
Dnes jsme byli s Petem a Godrickem u veterináře. Teda, Pete nebyl ošetřován :D, ale Godrick ano. Ač ho máme dnes přesně týden, tak už má problém, nebo nám to tak alespoň přišlo. Škubal sebou, jakoby ho něco kousalo do ouška, strašně rychle běhal a drbal se. Mohli by to být nějací parazité, ale když jsme mu prohlíželi kožíšek, nic jsme nenašli. A tak jsme vyrazili za veterinářem, který sídlí hned v naší obci. Měla jsem z něho hrozný pocit. Byl nervózní, přišlo mi, že se ho bál a to by dle mého veterinář neměl. Ale hlavně... Sice se o něj nestarám tak dobře jako Pete, dokonce se ho i bojím, každopádně je to moje dítě, které mám hrozně ráda a když řekl, že dostane injekci, měla jsem snad větší stres, než naše morčátko. Bylo to utrpení slyšet ho takhle pískat a byl na nás pak pěkně naštvaný, co jsme mu to udělali. Nechali jsme mu i ostříhat drápky a vyčistit uši, bylo mi ho tak líto! Pořád mi přijde vyděšený... Doufám, že mu alespoň ta injekce pomůže. Nevím, mám pocit, že sebou pořád cuká, tak uvidíme. Navíc mám fakt divný pocit z toho veterináře, snad mu neublížil. Jak o tom tak píšu, začínám mít fakt strach.

A potom, abychom si ho udobřili jsme ho vzali do parku, aby se napásl, telátko naše. :D Snad už zítra nebude tak nas... víte co.

Užívejte víkend a držte Godrickovi palce!

Photolife 2

12. června 2013 v 16:00 | Rose Violent |  Můj svět
Workout
Nejlepší dárek od Peta!
Narozeniny v Café Louvre
Jmenovkyně moje plastová!
Na Godrickův přenos
Triko od maminky - Sex, drogy, rock 'n' je přichází z Berlína

Sny

12. června 2013 v 13:01 | Rose Violent |  Deníček
Facebook
Počet komentářů tomu neodpovídá, ale pokud jste někdo četl můj článek o afirmacích, mám o nich poznatek, který jsem nezmínila. A to, že spousty vnitřních problémů se řeší přes sny. Afirmace se totiž dostávají do podvědomí a podvědomí je ve spánku onou aktivní složkou. A tak mám pocit, že pomocí snů se jakoby řeší moje problémy, nebo se alespoň usměrňují. Ve svých snech po většinu času moc význam nevidím, ač přiznávám, že možná léčí naše podvědomí. Jakoby se pročšťovalo.

Dneska jsme byli se třídou na výletě a bylo to super. Snídaně v mekáči, Lenonova zeď, Petřín a nakonec bubble tea a KFC s Luf. Říkejte si, co chcete, ale miluju fast foody. A kdyby mi to neničilo zdraví, postavu a především pěněženku dopřávám si je jak jen mohu. Navíc to byla sranda. Teda s Luf. S tím zbytkem zase tak moc ne. A i přes to, že krom Cassie a Luf nikoho za kamaráda neberu, nikoho tam vyloženě nenesnáším, krom T. Pomluvačná, hloupá, falešná mrcha. Škoda mluvit. A potom jsme s Petem (teda spíš Pete :D) honili Godricka. Nechce se mu mazlit, div nevyskočil z postele, když jsme ho tu měli. Musela jsem mu vyčistit klec a on se mohl zbláznit. Sice už není tak plachý. Když tu sedím, nebo i jdu, něco dělám, tak je venku, jí a dělá si, co potřebuje, ale s mazlením a kontaktem s člověkem je na tom bídně.
balloons | Tumblr
Taky můžu říct, že jsem si úspěšně vyškrtla pár věcí z mých seznamů, listů a wishlistů. A z toho škrtání mám vážně dobrý pocit! Sice ty věci, po kterých prahnu nejvíc zatím ještě nejsou úplně tam, kde by měly být, ale budiž, dám tomu čas, záleží to na mě a částečně vím, proč jim tak ještě úplně není. Takže nějaké odkazy, abyste ty škrtance viděli? Wishlist, must-have list a potom jeden soukromý, ve sbírce rozepsaných článků (o tom kdyžtak někdy jindy :D). Pete mi k narozeninám koupil úžasné dárky :-* a naším cukroušem Godrickem jsme si tak udělali super radosr. :)) Trochu to vázne s těmi pierci, což mě dost mrzí. Řekla jsem si, že se toho vzdám, protože žrádlo pro Godricka a především nákup ovoce a zeleniny pro něj není levná záležitost a jsem dítě, nevydělávající (což doufám, že se brzy změní, na prázdniny chci brigádu) a byl by velký problém, kdyby na to nebyly peníze. Ale uvidíme, Pete taky něco má, a tak když oba přiložíme ruku k dílu, možná mi na ty mé píchance něco zbude. Měli jste vidět, jak se Pete radoval, když jsem řekla, že peircingy odkládám. :D Obočí mu nevadí, s jazykem už je to horší a má představu, že ve dvaceti se na mě budou lepit magnetky.

Vzhledem k tomu, že mi ráno nebylo moc dobře a jsem doma, tak se vrhnu ještě na nějaké ty recenze, fotočlánky a tak dále, sami uvidíte. Mějte se! :-))


Rose Violent - křehká duše, která bodá

11. června 2013 v 7:00 | Rose Fairy Tale



Na blogu jsem působila pod mnoha přezdívkami. Častokrát měli spojitost s mým jménem či povahou. Někdy byly otřesné, někdy naopak a vystihovali přesně to, jaká jsem. A Rose Violent to také dosti vystihuje. Mám se za osobu zobrazující jeden paradox za druhým, ale oficiálně se jmenujíi Katka. Nový blog jsem si založzila proto, že starý patří minulosti a z některých kapitol mi není dvakrát dobře. Taky proto, že už se necítím jako někdo, kdo ten blog ve třinácti letech, v 6.třídě, zakládal. Teď je mi šestnáct a vycházím (alespoň v to doufám) devítku. A taky anonymové - je to sice fajn zpestření a tihle tvorové, co tvrdí, že je vůbec nezajímám chodí na můj blog častěji, než ti, které zajímám, ale už mě nebavilo, jak nemohou překousnout tu změnu. Jsem prý pózerka, ač se k žádnému stylu nehlásím. Mám ráda tvrdší styl muziky a s tím i v jistém smyslu spojenou módu. Zároveň ale nepohrdnu střídmou hrstkou popu, ani elegantnějším oděvu, do kterého bych ráda zakomponovala rockové prvky. A právě tahle charakteristika jde lidem proti srsti, vnímají mě jako pózera. A tak vám dám nový prostor k tomu vnímání. Svou křehčí polovičku duše tu vystavuji ve velkém, a tak bych se nedivila, kdyby se to zase nějakým těm bezejmeným (ne)tvorům nelíbilo. Máte svobodu slova, reagujte jak je libo! Nedivte se však ovšem mým namyšleným a povrchním odpovědím. S odpadem prostě jednám jako s odpadem. Odpad pro mě není slušně vyjádřený názor, odpad jsou pro mě nadávky, ze kterých se někdo rádoby snaží nějaký názor tvořit.

A o čem blog je? Především o MNĚ, o mém příteli Petovi, se kterým jsem od 22.prosince 2011. A myslím, že se držíme, přes hezké i těžké chvíle už nějakou dobu. Dále tu je spousty muziky, protože muziku miluji. Mám pocit, že široká škála žánrů, co poslouchám také ty anonymní jedince dráždí. :-D Síla myšlení není jen náplní blogu, ale i života a ve spoustě situacích mi pomohla. Zatím jsem ale na začátku, a tak mě můžete provést na mé cestě plnohodnotného využití metody, co prý dá vše, po čem toužíte. Chtěla bych se stát žurnalistkou a snažím se tak i usměrňovat blog. Najdete tu tedy i nějaké ty recenze a v poslední řadě deníčky a fotky, což je asi nejobsáhlejší část blogu.

Díky své rozmanité povaze, náladovosti a chuti říct sem tam něco od srdce jsem buď chválena nebo haněnena. A do jaké skupiny se přidáte vy? Budete mě nenávidět nebo mít rádi?

Afirmace, aneb slova jsou mocná

8. června 2013 v 8:00 | Rose Fairy Tale |  Síla myšlenky
Jedna teorie pravý, že ani tak nezáleží na vnějších okolnostech, na vaší momentální situaci, ale na řidícíh myšlenkách ve vašem podvědomí. Ten systém jsem si (pravděpodobně) nevědomě určili sami. A to tím, jak smýšlíte, o čem často přemýšlíte a mluvíte, do čeho dáváte nejvíce emocí. A možná vaše řídící myšlenky nejsou v souladu s vašimi tužbami. Napravit se to ale dle mého dá. Právě tímto jednoduchým, avšak mocným nástrojem - afirmacemi.


Morče jménem Godrick

7. června 2013 v 21:38 | KT Wild* |  Můj svět
Vzhledem k tomu, že mám mateřské pudy snad čerstvě od patnácti a vzhledem k tomu, že ráda s Petem plánuji a sním, rozhodli jsme se pořídit si takové naše malé děťátko. Chlupaté, které mu stačí jen napaječka a jídlo. Morče jménem Godrick.

Kde se vzal, tu se vzal...
Petovými příbuznými nám bylo doporučenp vzít si morče z chovné stanice, na místo zverimexu. Je o něj postaránno lépe, je jméně nemocné a tak dále. A tak jsem se pustila do hledání, nehledíc na to, kde se chovná stanice nachází. Godrick je z této chovné stanice Odjulie. Stanici máme trochu z ruky, neboť bydlím v Praze a Góďa je z Hradce Králové. Ale nepochybovala jsem o tom, že do dobrého morčáka se musí časově více investovat. A zachránil mě táta, který ochotně přijal mou vele neskromnou prosbu, zda-li by nás tam nezavezl. Domluva s paní byla rychlá, neměla problém s mým věkem, ani tím, že nemám platební kartu, a tak jí budu muset posílat zálohu přes rodiče. S ničím neměla problém a na všem jsem se v pohodě dohodli.
Den D
Domluvili jsme se na pátek. Cesta netrvala zas tak dlouho, něco málo přes hodinku. Měla jsem hroznou trému a strach, že se o něj dobře nepostarám, že se ho budu bát a bůh ví co ještě. Slečna tam měla na morčata vyhrazený celý jeden pokoj a bylo jich tam minimálně deset. Málem jsme si vzali špatného, protože slečna nebyla doma a tak nám je předával nějaký pán, který moc nevěděl, které že to z té tlupy chceme. Ale nakonec jsme našli toho pravého. A ano, bála jsem se. Mám prostě strach z toho, vyndavat morčáky z klece. A že se tomuhle nechtělo! Peta se i pokusil kousnout. Dodatečně mu ještě jednou děkuji za to, že jsem ho takhle zneužila a on tam zápasil s Godrickem, který se rozhodl, že prostě ven nepůjde. Ale nakonec to vzdal.
Vítej doma!
Cestou tam pískal a na drncající dálnici se bál víc, než se já sem tam leknu jeho. :D Ale docela se sblížil s Petem, který mi stále ukazuje, že se nemám čeho bát a tak mu strká prsty pod pusu. A tak Godrick tak nějak upouští od sena a místo toho Petovi okusuje ruku. Já bych se zbláznila, dělat mi tohle. :D Doma jsme si získávali jeho důvěru žraním z ruky. Je roztomilý, když chroupá jablko. :3 Teď si spokojeně spinká v kleci, v domečku, který je udělaný z krabice od bot. Provizorní samozřejmě. :D

Ale dost kecání, fotky a foteššky!