Únor 2013

Inspirace 1

23. února 2013 v 20:46 | Rose Fairy Tale |  Other
Vím, že tahle rubrika není moc originální, má jí hodně lidí, nicméně já vyhledávám inspiraci téměř každý den a dát ji do jednoho článku a možná přidat trochu nadšení vám není na kšodu, co říkáte?
2vaz9eb_large

79a177d7ecd44ab54a708965aa453b39_large

734547_4559106008831_1385666130_n_large

You_are_never_too_old_large

Tumblr_mifdo4n1lh1qfa0zmo1_500_large


Valentine's day (and other days)

20. února 2013 v 11:41 | Rose Fairy Tale |  Deníček
Na můj vkus jsem se docela dlouhou dobu neozvala (poslední článek je přednastavený), takže to musím napravit. O Valentýnu, jarních prázdninách (které teď mám) a tak dále.

Fotky jsou to sice starší, ale proč z nich neudělat Valentýnské fotky? A abyste pochopili, proč mám přes obličej nálepku 'Pro tebe bych si oholila nohy' - řekněme, že tam vypadám, jako zelené prasátko z Angry Birds.
A jak jsme tedy strávili Valentýna? Slavili jsme ho nadvakrát. Měli jsm ho slavit 16.2., což byla sobota. Já jsem ale den předtím zůstala doma, protože mi bylo špatně. Tak jsem to psala Petovi, načež přijel a přivezl mi růži a čokoládu. :-) A následující den jsme ho tedy oslavili se vším všudy. Pete přivezl šampaňské, koupili jsme jahody a já mu věnovala trenky s Garfieldem (to vám teda fotit nebudu) a mám pro něj ještě dort (až na to, že jsem ho dělala už ve středu a Pete je jediný, kdo ho ještě neměl). Byl to fajn den. :-)

A včera jsme byly s mamkou vybírat šaty na imatrikulační ples (hádejte, kdo ho má). Vyzkoušela jsem si asi 10 šatů, ale všechny vypadaly jako pytle - až na tyhle. Dali jsme si v obchoďáku oběd a protože jsem se rozhodla, že si tam vezmu boty na podpatku, tak teď doma chodím (třeba i v pyžamu) na deseticentimetrových jehlách. Je to fakt švanda. Hlavně na schodech.

V úterý jsem byla doma, uklízela jsem pokoj, přišla ke mně Cassie, která dnes odjíždí do Rakouska (užj si to :)), dělali jsme věci do školy a zdrbly všechny lidi, co existují. Dnes jedu za frajerem a potom k němu domů.

Nemám na žádné úvahy chuť, tak snad jen vám chci popřát, abyste byli šťastní a jděte si za svými sny!

Stroj na sny: Máte-li vůli, roztočte soukolí

20. února 2013 v 5:00 | Rose Fairy Tale |  Síla myšlenky

Stroj na sny: Máte-li vůli, roztočte soukolí

"Pokud budeš mít víru, víš co chceš a vytrváš, budeš to mít." Instrukce na použití stroje na sny, výrobní číslo: 000-001
Dnes již tomu budu skoro sedmdesát let, kdy žil ve Skotsku jeden výstřední vynálezce. A on zasvětil celý svůj život sestrojení stroje, kterému říkal "Stroj na sny", pracovala na něm tvrdě a dlouho. Den za dnem se přibližoval jeho zprovoznění, jindy se zase vydal nesprávným směrem a ztratil mnoho měsíců. Škudlil ze svého skromného platu na univerzitě každou penny, aby za ni vzápětí koupil novu převodovou hřídel, elektromotor, nebo turbínu.
Časem už jeho stroj zabíral tolik místa, že prodal svůj dům ve městě a za utržené peníze koupil velký pozemek v horách a tam postavil obrovskou továrnu. Brzy také našel bohatého mecenáše, který mu přispěl na stavbu, najal dělníky, koupil materiál, zaměstnal další vědce, aby se stroj zprovoznil co nejdřív.
Za pár let stroj stále nebyl hotový, mecenáše už omrzelo vyhazovat peníze a přestal vědce podporovat. Ten však ve své práci neutichal a po dalších dvaceti letech stroj byl před spuštěním. Než však stroj spustil napsal vědec svým třem synům telegram a pozval je na spuštění, přece nyní jim stroj na sny splní vše! Co budou chtít bude jejich! A už se na něj nikdo nebude dívat jako na podivína nebo blázna.
Jeho synové kteří se zatím v Londýně uchytili v dobrých zaměstnáních obdrželi jeho telegram spolu s jeho úmrtním listem, jeho osmdesátileté srdce neuneslo tu velkou radost z naplnění celoživotního cíle. A tak zemřel dříve než mohl stroj spustit a ve svém dopise je zapřísahal, aby stroj spustili a dali tak smysl jeho práci.
První přijel do továrny v horách nejmladší syn, vylomil zrezivělá vrata a vešel do obrovské továrny. Byla zcela zaplněna jediným obrovským strojem, byl velký jako lokomotiva, ne větší než obytný dům, snad velký jako zaoceánská loď. Syn ho celý obešel ale nikde neviděl nic jiného než gigantické pláty plechu, ozubená kola, převody, lana, písty, turbíny…Ale na konci továrny bylo malé kolo, vlastně klika, která tam nezapadala, vypadala opuštěně. Syn k ní přišel a uviděl na ní napsáno:
"Pokud máš víru, víš co chceš a vydržíš, bude to tvoje!"
Syn kliku hned uchopil a začal s ní točit a šlo to překvapivě snadno, ale v celé továrně bylo i nadále hrobové ticho, jen v dáli se ozývalo dopadání vody skrz prorezivělou střechu. Nic se nedělo, stroj dál mlčel. "Pche tenhle krám je k ničemu!" řekl a vrátil se domů.
Nejstarší syn vynálezcův přijel na místo o chvíli po to co se ten druhý odebral domů. I on prošel továrnou a i on našel záhadnou kliku, a uviděl u ní šlápoty. Hned mu bylo jasné, že jeho bratr tu již byl a odešel s prázdnou, protože nikdy nevěděl co vlastně chce. Ale on tu chybu neudělá. Zavřel oči a silně myslel na nový dům, který by si moc s ženou přáli, představoval si jak si s dětmi hraje na velké trávníku…a přitom začal točit klikou. Šlo to docela ztěžka. Ale náhle se dal ten obrovský kolos do pohybu, neboť ta malá klika začala otáčet větší kolo a to zase ještě větší kolo a náhle se celý ten obrovský stroj rozpohyboval. Sršely z něho jiskry, obrovské komíny valily k nebi husté sloupy dýmu a továrna se otřásala v základech jak se stroj na sny uvedl do chodu. Syn když to viděl, pustil kliku a utíkal na druhý konec továrny aby se podíval co mu stroj daruje. Ale nebylo tam nic, vůbec nic! Ten stroj prostě nefunguje, je to starý rezavý krám! A i on si zase zabalil kufr a odjel domů s nepořízenou.
Prostřední bratr přijel jako poslední, brzy našel stopy svých dvou bratří jak o kliky, tak i osamělé šlápoty u konce stroje a brzy mu bylo vše jasné. První neměl víru a nevěděl co chtěl, druhý nebyl dost vytrvalý.
A tak si vyhrnul rukávy, zavřel oči a představil si postupně vše co si kdy v životě přál, a začal točit. Opět se stroj dal do pohybu, opět řinčel a rámusil, ale tento syn nepřestával ve svém snažení, točil a točil stále, den za dnem, noc za nocí. Po pěti letech, když už mu na rukou mozoly srostly v krvavé boláky, jeho vlněný oblek se změnil na kusy hadrů, konečně zcela vyčerpán přestal.
Pomalu prošel celou továrnou a měl pocit, jako by se na něj ty vysoké a těžké masy oceli dívaly s obdivem a respektem a když přišel až na konec továrny…velká vrata byla otevřená, venku byl slunečný den a kousek od továrny stál krásný velký dům, před ním bylo zaparkováno nové auto a na zápraží ho vyhlížela nádherná žena a dvě malé děti. Prostřední syn, který byl starý mládenec a vždy žil z ruky do úst, po chvíli pochopil, že jeho otec opravdu stvořil stroj na sny. A že ten se stal skutečností.
A pokud se v tuto chvíli ptáte, stejně jako přátelé onoho muže: "Kde je ten stroj na sny? Kde ho najdu?" Odpověděl jim: "Ten stroj je přece ve Vás samotných. Ten stroj jste vy." Pokud tedy nevíte, co od života chcete, jste jako motor, který běží na neutrál. Veškerá vaše snaha a úsilí bude marná bez správného stupně převodu. A pokud opravdu máte, tak obrovský sen, až vás děsí jeho velikost, zbývá vám k jeho dosažení jedinné: úsilí. Nemůžete přece čekat, že na piánu zahrajete dva akordy a nějak se z toho stane symfonie. Proto: "Měj veliký sen a nepřestávej usilovat o jeho dosažení." Stroj na sny totiž pracuje spolehlivě.

Vzdušné zámky

18. února 2013 v 15:16 | Rose Fairy Tale |  Básně

Renesanční hudba,
line se sálem s francouzskými okny,
posedla nás kletba,
místo rozcuchu, dlouhé zlaté lokny.

Řekni, mohu být tvá paní?
Mohu si navléct prsten od tebe?
Všichni se nám klaní,
nezáleží na tom, odletíme do nebe.

Stavíme si vzdušné zámky,
utíkáme rozkvetlou zahradou,
holubičky na pozvánky,
rychle, než dech nám ukradnou.

Tisíc problémů, tisíc řešení,
překážky, kterté dávají nám moc být spolu,
možná nejsme dva starci zkušení,
i přes to, jsme pyšní lordi, nic nestáhne nás dolů.

Nedávám sliby, raději činy,
bojím se, ale držím tě za ruku,
zažeň polibkem všechny splíny,
služebnictvo nosí šedivou paruku.

Doba dávná, kdy nemáš na výběr,
doba nová, když jsme vybíravý moc,
svými řasami, udáváš mi směr,
mám tebe, nemusím volat o pomoc.

Strach, čas, Tajemství, překážky - špatně pojaté výrazy

15. února 2013 v 19:43 | Rose Fairy Tale |  Síla myšlenky
Zamyslela jsem se. Nad tím, kolik výrazů chápeme špatně. Vzdáváme to díky nim, nejsme odhodláni se posunout, protože špatně chápeme našeho společníka - ať už jde o strach, či překážky. (vlastně tyhle dvě slova spolu mají něco společného) A protože mám ráda lidi, co si prosazují svůj názor, rozmanitost názorů a jsem pevně přesvědčena, že každá věc se dá chápat z několika úhlů, chtěla bych vám představit (pro některé možná) nový úhel, jak některé věci koukat.

Článek /dreamlife/ : Poselství bambusového semníka: Vytrvalost v každém z nás

11. února 2013 v 8:00 | Rose Fairy Tale |  Síla myšlenky
Rozhodla jsem se, že své články, myšlenky a nápady, co se rubriky "Síla myšlenky" týče, budu doplňovat o články, co z mé tvorby nepochází, ale mám je moc ráda a myslím si, že mohou něco dát jak mně, tak vám. Pochází většinou z mých oblíbených webů a skutečně mají něco do sebe.

Poselství bambusového semínka: Vytrvalost v každém z nás

Matka příroda skrývá ve své říši mnoho lekcí pro plný spokojený život. Obdivuhodná rostlina, čínský bambusový strom, rozhodně není výjimkou. Svou silou a pevností je přirovnávaná k oceli. Její růst je neskutečně rychlý. Ovšem pouze pod nezbytnou podmínkou, kterou se dnes naučíme integrovat i do svého života. Příběh explosivního růstu začíná…

Klára Škorpilová - Jizvy a jiný tajemství

8. února 2013 v 10:08 | Rose Fairy Tale |  Knihy v mých myšlenkách

Zuza má rozvedené rodiče. Matka po odchodu otce propadne pití a vytáhne jí z toho až nový přítel, Luboš, který se ovšem k Zuzce chová velmi krutě. Utěšení a vztek vyhledává v ostří žiletky. Jana přišla před rokem o nejlepšího kamaráda. Rodiče si jí nevšímají, uzavřela se do sebe a nikoho nemá. Stesk, stejně jako Zuza, zahání žiletkou. Obě to nemají lehké a zdá se, že jsou na všechno sami. Potom se ovšem tyhle dvě sblíží a společně začnou přitahovat nejen lepší situace, ale i nové lásky... Příběh plná rockové muziky, zalzezlých pajzlů, lásky, trápení a svěžího proudu mladých lidí.

Mou recenzi na prvotinu od Kláry Škorpilové najdete zde.



1.Proč jsem si vybrala právě tuto knihu?
První kniha se mi moc líbila, autorka má osobitý styl psaní románů a to se mi líbí! A hlavně - dostala jsem ji k Vánocům :D
2.Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Jizvy a láska
3.Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo podstatným jménem).
Odrazit se
4.S jakou postavou bych se ztotožnil/a,případně kým bych chtěl/a nebo naopak
nechtěl/a být.
Hm. Moc jich není. Snad jen Radim nebo Libor, dvě optimistická a hodná paka.
5.Pokuste se v každém příběhu něco vyšvinout,ať už je třeba i opravdu velmi
špatný,najdětě v něm alespoň jedno pozitivum.
Zkrátka se mi líbí způsob, jakým píše. Jak jdou děje za sebou, že holky poslouchají tvrdou muziku, najdou lásku, sem tam nějaká dobrá vtipná situace.
6.A naopak najděte jedno negativum,ale pouzde jedno,cílem je uvědomit
si,co Vám na knize vadilo nejvíce,nemusí to být jen v knize (spisovatelce),ale
třeba i chování postav.
První knížka od ní se mi líbila víc. Jindra byla sympatičtější, než utrápená Zuza a Jana, některé situace a vtipy mi lezly na nervy. Jako bych viděla problémy lidí okolo třinácti let.

Problémy i štěstí, překážky a láska.

8. února 2013 v 9:13 | Rose Fairy Tale |  Deníček

  • Nejsem ve škole, neboť se mi po pozdní snídaňce udělalo šoufl.
  • Včera jsme se byly podívat na mé vysněné škole, dokonce už i máma řekla, že se zdá být fajn a přestali říkat, že já, jakožto čtyřkař (pochopte, mám čtverec z matiky, čímž jsem se dle táty dostala na pozici takových těch lidí, co skoro nechodí do školy, serou na vše ještě víc než já a tak, znáte to) nemám na soukromém gymplu šanci. Poradkyně v té škole nás ale přesvědčila o tom, že čtyřka z matiky není nějak zásadní problém, a tak si mé schopnosti ověří u motivačního pohovoru. Okecávat a psát umím celkem slušně, tak uvidíme. Navíc by mi vyhovovalo, že je soukromá. Žádní zazobanci nejsme, a tak ani ta suma, co by se měla platit není nějak velká, žádné statisíce, ale líbí se mi, jak málo nás tam bude. Teď jich je prý v prváku jedenáct, neberte to. Mám pocit, jako bych se vracela na první stupeň základky, kdy nás ve třídě bylo sedm a v celé škole asi 80, to bylo žůžo labůžo. A tady na tom gymplu mají předměty jako filosofie, psychologie, rétorika a latina (na tu se extra těším a to myslím bez ironie, kdo v téhle době umí latinsaky?). A navíc tam mají tvůrčí psaní, dramatiku a žurnalistiku, fuck yeah!
  • A dá se říct, že už to vše nevypadá tak špatně, ale přece jen tu je něco, co mi leží na srdci. Jediná oblast, co nevypadá tak růžově a na které mi záleží se všeho nejvíc, znamená pro mě vše. Jasně, nemusím říkat, oč jde a pravidelní čtenáři asi vědí. Není to jednoduché, ale proto to přeci nebudu vzdávat, no ne? A taky ty problémy netrvají pár týdnů či měsíc, ale všechno to dokážu oželit a spolknout, protože si myslím, že není na čase vzdát to (ani nevím, jestli někdy takový čas nastane). Asi jsem našla někoho, za koho mi stojí bojovat, nehledě na to s čím. Se sebou, s tím druhým, s podmínkami a situacemi okolo nás. Problémy buď ty dva posílí nebo separuje. Risk je zisk, ne? Ani tak nemám zájem o to být prostě šťastná, to je slabošské a pramálo na mé požadavky. Možná se zdá tady na blogu, jak jsem chytrá a super vyspělá holka, ale vůbec to tak není. Dokáu o věcech mluvit, hádat se hodiny, ale skutky byly až donedávna ty tam. Vždycky jem si zaplakala, zakřičela, nechala to plavat, nechala to na ostatních a přání splněna, nebo jsem se na danou věc vykašlala. Tady to nejde. Nebo tak samozřejmě, vykašlat se na to můžu každý den, ale myslím si, že je to prostoduché. Poprvé v životě mi něco nespadne jen tak pod nos, kdo ví, jestli to vůbec někdy spadne, i kdyby mi to mohlo spadnout na hlavu. Ale prostě mi to za to stojí. Posunuli jsme se, tím jsem si jistá, a tak není na čase to vzdávat, ale naopak přidat, ještě víc a víc a víc! Nechci být šťastná, chci být šťastná s ním, pořád, každý den, do konce života. Třeba se to změní, ale teď si myslím, že není dobré utíkat ze vztahů, když jsou problémy, hledat něco jednoduššího, idelanějšího. Jsme dva lidi, co se mají moc rádi a chtějí za to bojovat. Najednou mi přijde krásného něco dokonalého vytvořit, než prostoduše heldat a ukončovat kvůli tomu 4656892 vztahů. Asi je to proto, že mi na něm záleží. Haha, asi uričtě. Moc dlouhý odstavec. Ale hypoteticky to není špatné, nikdy nebylo, protože krom toho jednoho nás nic netrápí. Nemáme sexuální problémy, nehádáme se, nepodvádíme se, nepomlouváme se, povídáme si o všem, nemáme před sebou tajnosti, snažíme si pomáhat, jen to jedno nějak vázne. Co už. Já si myslím, že nějakou dobu si ještě počkám, teprve začínám bojovat.

Až jednou najdete můj deník...

7. února 2013 v 14:37 | Rose Fairy Tale |  Básně

Hlína se mnou dusí,
drtím jí podzemní plíce,
zbyl jí dech, někdo umřít musí,
bílé rty, nohy, ruce, líce.


Spím vedle něj,
navždy spíme, nám to nevadí,
hlíná se námi dusí,
ale jsem spolu, to se nějak doladí.


Zažloutlé stránky,
pohupující se do podzimního vánku,
není zde víc než jedné lásky,
zamilovaná, uchýlila se k věčnému spánku.


Písmo co se rozpilo pod slzami,
přes to zářící mrtvé listy,
něco cennějšího než drahokami,
nad hrobem jsou naše busty.


Né horoucí polibky, ale obětí,
oběti i objetí, tak smyslné, jako láska krví prolitá,
Romeo a Julice ve zvláštním pojetí,
nejsou sami spolu, jen je drží věčnosti ulita.


Motýl, kterému nepotrhali křídla,
něco, co nezavání statistikou,
umyj si svědomí pomocí mýdla,
nahota, co nevoní erotikou.


A nejde mi o tělo,
ani o únik ze samoty,
štěstí nad hlavami letělo,
nespadlo však se mnou do prázdnoty.


Láska není jen pro dospělé,
věříš, že je něco po smrti?
Nejsme mrtví, jsme stonající andělé,
pod našimi bedry červy se vrtí.


Nadopuj se opiáty, bude ti líp,
vrátíš se do dne, kde slza kápla do láhve whisky,
spousty ran do srdce, ani jeden vryp,
kdybys mě někdy nechtěl, položím to srdce do misky.


Vydatná snídaně s mými city,
krev už přestává kolovat,
ze zbabělosti stavíme kryty,
dej mi definici slova milovat.


A ten poslední čas, kdy zaklapneš historii mého života,
povzdechneš nad štěstím tak smutným,
i pod tou kůžu co tvrdá zdála se, skrývá se měkota,
pohřeb není obřadem nutným.


Polib mě znovu na tom zpropadeném dně,
a přeci, nesou ty rakve nad hlavami,
jsme tu spolu, neboj, lehni si vedle mě,
začínáme znovu s prázdnými stranami.

Realita

4. února 2013 v 17:35 | Rose Fairy Tale |  Síla myšlenky
Tumblr_mhpe85c7mu1rgnjado1_500_large
Realita je dle mého něco, co si sami vytváříme. A když se život už nezdál být lehký, narazila jsem na Tajemství, které mi pomohlo tvořit si realitu a ne se s ní jen smířit, strádat a pkalat nad ní. Realitu měnit můžeme a kdo věří, že ne, je smutný člověk.

Pokud se vám nechce smířit s nějakou prohrou, nenaříkejte na osud a neříkejte, že to nejde změnit, že to tak někdo tam nahoře chtěl. A co chcete vy? Přiznejte si to nebo ne, ale ty špatné věci jste mohli obrátit, jen jste dostatečně věřili, anebo možná věřili, ale nechtělo se vám čekat. Ať tak či tak, radím vám, pracujte s tou ohromnou sílou, co máte a jednou provždy se s věcmi nesmiřujte, ale bojujte za ně. Ne do posledního dechu, ale ještě mnohem dál. Čím víc překážek, tím to bude lepší, až to přijde, až se to obrátí. Někdy to trvá velmi dlouho a vy stále jen padáte a padáte. A právě na vás čeká něco krásného, když nepolevíte. Nikdy to nevzdávat. Neposlouchejte řeči o tom, že nemáte sílu to změnit, že to nikam nedotáhnete, že to bude horší, že to nemá cenu, že si něco nedokážete připustit. Dokážete, ale nechcete, protože víte, že to můžete změnit. Není to přetvařování, je to přetváření reality a vězte, že stěžováním si, jak je to hrozné se neposunete. Vyzdvihněte každou skvělou maličkost, hrajte si na to, že už to máte, jakkoliv zvláště to zní. Jednou to tam skutečně bude.

"Realitu vytváří mysl. Svou realitu můžeme změnit pomocí své mysli."

Platon