Hejtuvzdornej článek

18. ledna 2017 v 2:02 | Rose Violent |  Deníček
Já už nemůžu. Už prostě dál nemůžu. Ať mi člověk netvrdí, že neni možný bejt závislej na určitejch věcech. Co věcech. Hlavně lidech. A to je hrozný. Ale vždyť je to naprosto stejnej průběh! Chvíli abstinujete. Nabýváte nový síly. Ale najednou to začne bejt čím dál těžší. Všechny ty špatný věci, co sebou ten vztah nebo člověk nesl tak nějak vyblednou. A vy si nemůžete pomoct, ale zjihnete. Alespoň na oko. Na povrchu. A tak se necháte zlákat tím "bažením" a znovu do toho spadnete. Zabřehnete do konverzací, které zpočátku vypadají nevině. Je to v pohodě. I když vám to vlastně nedává tolik, jak jste si mysleli, že bude. A po chvíli je to zase tam, kde to bylo. A vy jste v půl druhý ráno vzhůru, brečíte nad počítačem a uvědomujete si, že jste zase celej den vypastili nečim, od čeho se snažíte utíkat. A při tom to není láskou. Dokonce ani žádným jiným citem. Tohle je prostě závislost. Závislost v tý nejčistší podobě. Ačkoli vás cokoliv přesvědčuje o jiný diagnóze, vztahy založený na lásce vás posilujou. Neničej vás.

A nejhorší je, že já vážně nemám zájem mu pomoct. Nebo jo, dobře. Teď, když mi psal jsem trošilinku možná chtěla. Ale jakmile ho utěšila ta jistota... Ne. To neni to, co mu můžu dát. I když bych mu nejspíš pomohla stejně. Ale abych mu pomohla z důvodu, že vážně chci? To by muselo vážně hořet. Do tý doby nemám ani trochu zájem. A přece bych mu pomohla. Protože mě děsí představa, že ho nechám ve štychu. Že ho zklamu. Že pro mě tolik udělal, že jsem předstírala nějakou náklonost, lhala si do kapsy a pak mu nepomůžu. Je to asi nějaká forma zvyku. Předpokládá se, že bych mu pomohla. A ve finále bych pomohla i cizímu člověk, takže je docela děsivý, že bych nepomohla někomu, koho eventuelně můžu považovat za svýho bejvalýho (blízkýho), ne?

Mohlo to skončitc jinak. Mohlo to skončit jinak, kdyby... Ale na kdyby se tu nehraje. Nikde se na kdyby nehraje. Máte, co máte a s tim nějak musíte naložit. Blok, vymazání ho z mýho světa. To je ale nálož. Na jak dlouho to vydržim? Vždyť já si v tom nevěřim víc než v čemkoliv jinym. To už bych víc věřila maturitě z matiky než tomu, že se od něj odstřihnu.

Možná je to tím, že si ho zakazuju. Ale povolovat si ho? Proč? Bejt s nim, abych tomu neodporovala? Pokud nejsem šťastná, tak to přeci postrádá veškerej smysl. Celej náš vztah tak trochu postrádal smysl. Ale já už nechci víst nesmyslný vztahy. Bohužel od jistý doby je celej můj život nesmysl. A tohle není o nějakým "Jó, tenkrát, to bylo lepší, protože to bylo tenkrát..." Ne. Tohle je o tom, že jsem přestala cítit. Z člověka, co potřeboval intenzitu se stal šutr. Nese to i svoje výhody, pravda. Jsem mnohem víc flegmatická. Vlastně ani neštěstí tak do hloubky necejtim. Ale daní za to je, že pořádně nedokážu prožívat nic. Jsem emočně blokovaná a domnívám se, že z emočního odblokování mám podvědomě možná větší strach než ze všech vztahovejch problémů dohromady. Víte, co by to bylo? Všechny ty věci, co už nestihly projít sítem přechodu z intenzivní holky na chladnou by mě najednou začaly atakovat. Bellina smrt, výčitky z prvního vztahu, výčitky z tohohle vztahu, ... Všechno a asi ještě víc by na mě začalo doléhat. A já bych se z toho asi zbláznila. Nebo co by se dělo? Nedokážu si to představit. A to je to. Stejně jako si nedokážu představit, že bych se zamilovala. To je děsivý. Zapomenout na lásku. To je naprosto hrozný.

A další věc - když se "držím" a nebavíme se, věci začínají jít viditelně k lepšímu. Třeba taková škola. Já vim, že v očích ostatních je to furt to samý. Ale já posun cejtim a o to jde. Stejně jako cejtim posun k horšímu, kdykoli se bavíme. Měli bysme se dát do bloku. Bude to tak lepší. No, tak tady to má.

Cejtim svobodu. Štěstí. Konečně je ten člověk pryč z mýho života. Jenomže problém je, že už jsem si vyzkoušela, že změna se neděje z venku, ale zevnitř. Tady totiž nejde jenom o změnu "partnera". Jasně, jsou holky, který jen někoho kopnou do prdele a v pohodě. Jenomže u mě je to o rozpoložení hlavy. A dokud ta nezačne fungovat jak má, je jedno, jestli budu sama nebo s někým špatným, nenaplní mě ani jedno. Pravá láska nebo prostě láska skutečná... pochopte, to neni to samý. Jedno je ta osudová a to druhý jsou ty, co přijdou před ní, ale jste díky nim taky nějakej čas šťastný... Tyhle lásky jsou všelék. Věřim tomu.

Kdybych ho měla ráda, proč se mi chce smát, když brečí? Kdybych ho měla ráda, proč se mi bez něj daří líp? Kdybych ho měla ráda, proč mu věnuju pozornost jen, když ho potřebuju?

Smutný je, že pořád tomu nevěřim. Nevěřím, že dokážu fungovat s ním. Ale už ani nejsem schopná věřit tomu, že funguju bez něj. Maluju si ho růžově, jakmile se nebavíme. Zapomínám, jaký pocit ve mně vyvolával nebo spíš nevyvolával. Zapomínám, co mi na něm vadilo. Zapomínám na to špatný. Ještě mi asi nebylo dostatečně ublíženo. Jsem málo zklamaná. Ale já věřim, že právě když člověk odejde ještě předtím než se všechno totálně do posledního kousíčku posere, bude se mu líp hledat to vytracený štěstí. Protože ještě není tak zdeptanej, neztratil sebe samýho úplně. No jedno je jistý, až se budu chtít příště v někom ztratit, musim si líp vybírat a přiznat si, že je taky důležitý, mít toho člověka ráda.

Čekám na hejty, piss,

Rose Violent

 

Postbreakup update no.1

12. září 2016 v 17:03 | Rose Violent |  Deníček
Jedničky. Zase samý jedničky. Možná existuje osud. A možná ho výrazně popostrkujeme směrem, kterým proudí naše myšlenky. Asi víc věřím na osud. Věřím na nevzpírání se. Čím více něčemu vzdorujeme, tím déle to přetrvává. Jsme tak zanícení problémem, že i když stojíme přede dveřmi, nevidíme je, nestiskneme kliku a neuděláme první krok vpřed. Jsme na sebe buď moc přísní anebo moc měcí a náš život nefunguje. Začínám cítit tu dospělost ve mně. Ne, nemyslím si, že když mi je 19 a můj mentální věk se pohybuje někde mezi 14-15 lety, že se skutečně mohu považovat za dospělou ženu. Jsem slečna (hahaha), co začíná dospívat. Cítím to. Cítím to na tom, že už se sebou nechci nechat jednat jako s póvlem. Že se odmítám neustále stylizovat do něčeho, čím nejsem. Odmítám být nešťastná. Odmítám si odpírat věci, na které mám právo. Odmítám se cítit provinile kvůli tomu, co cítím a kým jsem. Když mě raní slova cizích lidí, neviním je, za to co řekli. Ale viním tak maximálně sebe za to, že se nechávám takovými zbytečnostmi rozhodit. Hledám, proč tomu tak je. Chci, abych na prvním místě samu pro sebe byla já a to především, co se týče přesvědčení i postoji, které by měly zůstat neměnné nehledě na okolnosti, čas ani nic podobného.

Podařilo se mi samu sebe zklamat. Znova. A znova v podstatě tím samým. Myslím, že to mám po mámě. Neschopnost odejít. Neschopnost odmítnout něco, co mi brání ve štěstí. Jsem ale pyšná, že tentokrát to přišlo dřív (i když dřív přišly i problémy). Můžu ho konejšit faktem, že to nikdy nedošlo tam, kam poprvé. Na takovej level zoufalství jsme se nedostali.

Královna absurdit a dramat. Královna sebeklamu, která pak klame ostatní. Neříkám, že mě to neděsí. Neříkám, že mě to nesere. Snad mě to občas, alespoň ze začátku trochu mrzelo. Upřímně si myslím, že jediný definitivní lék na tohle je skutečná láska. Možná ne osudová, ale autentická. Taková, o které nebude pochyb. Vím, že jsem stále člověkem, co ve svých pocitech potřebuje intenzitu. Nedostává se mi jí už sakra dlouho. Ale můžu si za to sama. Dělám kompromisy. A v lásce se kompromisy nedělají. Kompromisy se mohou dělat ve vztahu, když už milujete, ale ne když byste se potencionálně mohli zamilovat. Nope. Láska buď je, anebo není. A i když nikdy neříkej nikdy ani navždy a i když sliby nesnášim, ráda bych se něčeho vzdala. Vzdávám se pseudo pocitů. Vzdávám se kompromisů v potencionálních láskách a víry, že ono to nějak půjde, že počkám až se zamiluju. Vzdávám se trápení kvůli druhým. Vzdávám se lidí, co i přes to že mohou tvrdit že mě mají rádi (narozdíl od mého vztahu k nim), toho pro mě dělají o hodně méně. Vzdávám se předstírání pocitů sama před sebou a nasimulovávání jich. Vzdávám se bytí někde, kde nejsem šťastná. Musím, nebo bych se spíš měla naučit, dělat radikální řezy. Protože i když na změny nejsem zvyklá a i když mě asi děsí a svým způsobem je nesnášním (což mi ve finále přijde celkem lidské a přirozené), miluju novotu, nové začátky, svým způsobem miluju změny.

Pamatuju si na ty pocity, kdy jsem byla sama. Ano, je fajn vedle sebe mít někoho, kdo podpoří, podrží, nebýt na všechno sama. Ale nemám pocit, že bych vztahy udržovala kvůli strachu ze samoty. Samota je super. Potřebuju jí k životu. Mám pocit, že když jsem sama, jsem šťastná a mám sílu. Cítím, že vše je tak jak má být a jsem v klidu. Jakmile se začnu podřizovat svým pseudopocitům a vztahům, už to nejsem já, už nemám svoje touhy a potřeby, dám je někam stranou na úkor udržení něčeho co nemá cenu, možná nezklamání protějšku. Chci být sama, dokud nepřijde někdo, s kým si budu sama připadat poloviční a vedle koho si budu připadat ještě víc boží. Peace.

Třeba za pár měsíců hodím nějaký další postbreakupový update.


Ukradnutý tanec

25. srpna 2016 v 14:55 | Rose Violent |  Básně

Už se nebojím,
už se nebojím,
už nějak dobu,
myslím, že to ustojím,
pár věcí už jo,
i když občas plavu.

Už mi zas v hlavě mrdá,
nejsem na to hrdá,
ale co už.

Jsem já dalším zklamáním,
a ty další maketou?
Další pouto nevázané vyznáním,
jež je ruskou ruletou.

Bang, bang,
střílim slepý,
chytáš je a brousíš,
vykrystalizuje to,
snad v něco,
správně rozumně nerozumnýho.

Nepotřebuju pádný důvody,
ale pádný pocity,
pocit jako když neplavce hodí do vody,
oběť nejsem já,
jsi to ty.

Chráním tě před démony,
a vlastními problémy,
kdo tě ale uchrání přede mnou?
To nevím,
ale co vím je,
že dojdu tam,
kam mám,
ač možná cestou falešnou,
a trochu klikatou...

Kam dál

Reklama